Výstava byla mohutnou manifestací pro sebeurčení, bylo to vítězství národní energie a kázně tím cennější, poněvadž nepatrná účast šlechty výstavě vtiskla ráz demokratický. Ze 162 návštěvních dní na svátky a neděle připadlo 29 dní s úhrnnou návštěvou 1,143.000, tedy 55% celého počtu (2,065.000). „Z toho ze všeho viděti, které vrstvy plní náš život, které jsou pro nás nejvýznamnější. A dále z toho plyne naučení, co pro nás znamená sociální otázka, jak správná je myšlenka, že je to naší povinností, abychom se starali o náležité vzdělání nejnižšího lidu. V něm je pro nás jádro, v něm naše budoucnost a budoucnost ta je tím zajištěnější, čím lid tento bude vzdělanější." (J. Jakubec v uvedeném díle Národop. výstava českoslov., str. 544.)

Téměř všechny naše časopisy zábavné i odborné přinášely úvahy o výstavě, posudky o jednotlivých odděleních, ukázky vyobrazení atd. Obšírnou, velice po-, drobnou zprávu otiskl dr. Čeněk Zíbrt v časop. Český Lid (r. V. 1896), avšak jeho stať „Národopisná výstava českoslovanská" většinou zůstala na stanovišti popisném. Nejlepší a nejpodrobnější posudek kritický podal pro}, dr. Jan Jakubec v revui Naše Doba (r. II. 1894/95; r. III. 1895/96). Rozpravu „Národopisná výstava českoslovanská" založenou na vlastním studiu a bedlivé četbě rozvrhl na 6 kapitol, v nichž se krátce zmínil o vzniku výstavy a o všech důležitých odděleních. Vytkl si za cíl ukázati, pokud lze postihnouti na výstavě osobité rysy naší kultury, svérázné zpracovávání vlivů cizích a pokud se podařilo sloučiti zájem výstavní s požadavky vědeckými. Výstava se podobala „nádhernému etnografickému museu", avšak zachytila život lidový jen ve chvílích svátečních, ačkoliv duši lidu našeho spíše poznáme z každodenní práce a ze všedního života rodinného, jimž výstava věnovala pozornosti méně než chvílím svátečním. Ani výstavní vesnice nepodala obrazu přesně vědeckého, poněvadž ve výstavných statcích bydlí jen zámožní sedláci, t. j. 10—20% všeho obyvatelstva selského, avšak chyběl průměrný typ obydlí, „chaloupka, ve které je pod jednou střechou umístěna jeho světnice s komůrkou, chlév se sýpkou, stodůlka se seníkem; chybí tu ta nuzná chata vesnická, barák, pastouška a sušírna, kde často v těsných a nízkých světničkách našly útulek dvě až tři rodiny o patnácti i více lidech" . . . S ukázkami staveb, typických pro jednotlivé kraje, kritik leckde nebyl spokojen vytýkaje, že se kombinací vytvářel jakýsi „ideální", t. j. vlastně umělý typ stavby, jehož ve skutečnosti nenajdeme. Svéráz našeho lidu mělo ukázati hlavně oddělení zvykoslovné, lidové umění výtvarné, hudba atd. Jakubec soudí, že tyto obory nemohou plně vystihnouti naši svébytnost, poněvadž jde o přežitky, které se zachovaly jen v krajích, nedotčených změnami novodobého hospodaření, kroje se zachovaly jen v některých oblastech atd. Jest třeba hledati svéráz také u lidu městského, poněvadž všichni víme, že se dělník český liší od německého právě individualitou národní a kromě toho jest tovární dělnictvo většinou z venkova. Výstava přihlížela hlavně k lidu zemědělskému, ale toto pojetí vlastně bylo retrospektivní, poněvadž se ve druhé polovici stol. XIX. pojem národa podstatně rozšířil. Naší demografii připadá úkol studovati tento pozvolný vývoj a doložiti jej statisticky. Hutný výklad Jakubcův účelně shrnul bohatou látku výstavní, ale přihlédl také k literatuře, na př. k výstavnímu katalogu, k Čes. Lidu, k Jiráskově a Winterově studii o Národopisné výstavě (Osvěta 1895), k dílům odborným atd. Pozoruhodné byly zejména zásadní požadavky autorovy, aby náš národopis postoupil od popisu k sociologickému rozboru lidového života nevyhýbaje se palčivým problémům a stinným stránkám a dále, aby srovnávací studium lidového umění rozlišilo prvky domácí od cizích a dalo i tomuto oboru bezpečný základ vědecký. Jasný duch kritického realismu vane ze studie, která i na poli národopisném šíří vědecké zásady pokolení let devadesátých. Jakubec vytkl program