uspořádána na pamět tisícího výročí maďarské invase a měla býti svědectvím kulturní síly a významu Maďarů. Měla také oddělení národopisné, jež u nás odborně posoudili zejména L. Niederle (Věstník Národopisného musea českoslov. 1896) a J. Klvaňa v Časop. Mat. Moravské 1897 a v Českém Lidu, roč. IV. Niederle v posudku uvedl, že na etnografické oddělení pešťské výstavy silně působila naše Národopisná výstava, jež byla maďarským pořadatelům vzorem, zejména pokud šlo o úpravu výstavní vesnice. Slováci tam byli zastoupeni domem šaryšským a kromě toho kolíbou z Března zvolenského; pořadatelstvu však šlo o to, umlčeti Slováky a proto na př. označování výšivek bylo provedeno jen podle příslušnosti geografické, nikoliv kmenové, takže bylo ponecháno návštěvníkovi, aby si vzpomněl, jde-li o kroj maďarský, slovenský nebo jiný. Niederle vytýká, že se vůdčí osobnosti ani na půdě čistě vědecké nedovedly vymaniti z maďarského chauvinismu, dopustivše, že Slováci byli většinou skryti pod vlajkou maďarskou. Proto kritik žádal, aby aspoň v museu byly sbírky rozděleny podle příslušnosti národní, nikoliv territoriální. Obdobně vyzněla také zpráva Klvaňova. Rumuni, Srbové i Slováci se ohradili proti slavnostem milleniovým, ale také v maďarském tisku nastalo vystřízlivění, ano Magyar Hirlap výslovně napsal: „Krajině nemožno rozkázat', aby oslavovala, keď k tomu nemá žiadnej vole" (Nár. Noviny 11. IX. 1896) a Nemzeti Ujság přímo poznamenal: „Robíme slavnosti bez oduševnenia a zákony bez svedomia." (Nár. Noviny 19. VI. 1896.)

Ve stísněných poměrech kulturních Mus. slov. spoločnosť zůstávala střediskem vší práce národopisné. Životní otázkou byl počet členů, ale právě v tom směru si správa trpce stěžovala do netečnosti inteligence. R. 1899 měla společnost 529 členů a r. 1909 jen 656, tedy za deset let přibylo pouhých 127 členů. Duší Společnosti byl Andrej Kmet (1841—1908) .[111] Vyšel z lidu, z rodiny řemeslnické v Bzenici v tekovském Pohroní a lásku k lidu si zachoval po celý život. Národního uvědomení nabyl jako theolog v Ostřihomu a zůstal věren vlastenecké práci také jako kněz. Pečoval o lid v svém kraji, o prodej výšivek (srovn. výše), ale při tom nezapomínal hlavního úkolu, který si vytkl: založiti museum. Zúčastnil se prací při zakládání Národního domu na podíly po 50 zl. (1884) a v letech devadesátých pomocí maďarského publicisty Ludvíka Mocsáryho, který měl odvahu spravedlivě psáti o národech nemaďarských a vlivem státního tajemníka Zsilinszkého dosáhl dovolení založiti musejní společnost. Od r. 1895 do r. 1907 po třináct let zahajoval její valné hromady a pečoval o rozvoj sbírek. V tom směru měl úspěch, ano sbírky rostly tak rychle, že záhy nebylo místa. Proto se po dlouhých úvahách Společnost rozhodla vystavěti budovu novou a r. 1906 byl položen základní kámen. Rok nato, 7. srpna 1907 Andrej Kmet' vedl hosty do budovy musejní již hotové, ale příštího valného shromáždění se již nedočkal. Byl to duch vzácný, ušlechtilý, neúnavný pracovník ryzích snah. J. Škultéty ho srovnával se Skargou a s velikými askety ruskými stol. XIV. a XV., ale případněji lze Kmete srovnávati s velikými postavami našich kněží buditelů, vzácných vlastenců, kteří nad prospěch soukromý kladli prospěch celku a pečovali o duchový rozvoj národní. Kmeť odborně pracoval v různých oborech, zejména se zabýval archeologií, geologií a botanikou, a vydal četné rozpravy. V národopise vynikl hlavně jako sběratel, organisátor a zakladatel musejní společnosti a nové budovy musejní. Vytvořil národopisu slovenskému středisko a tím si dobyl zásluh trvalých. Museu zasvětil nejlepší síly, nelekaje se obětí hmotných, povzbuzoval vzdělané kruhy k součinnosti a jeho proslovy při valných shromážděních jsou buditelská kázání dotýkající se opatrně také otázek časových. Z národopisných