Do r. 1862 v Čechách bylo jediné museum král. Českého v Praze, toho r. V. Náprstek založil průmyslové museum a r. 1864 vznikl spolek musejní „Včela čáslavská". Teprve v letech osmdesátých zvolna přibývá museí, ale v desetiletí 1890—1900 nastal rozvoj až překotný — přibylo 38 museí. Mnohá z nich, žel, od počátku živořila, trpěla nedostatkem místností, zájem ochabl, předměty sebrané na krajinských výstavkách národopisných se sice ukládaly v museích, ale kon-servace byla velmi chatrná a proto mnohé vzalo za své, mnoho se také poztrácelo. Zkušení znatelé poměrů předvídali tyto nesnáze a proto na př. L. Niederle v programní stati „Několik slov o pěstování české archeologie" (Čes. Lid I. 1892) uznal dobré působení museí krajinských s hlediska osvětového, avšak projevil názor, že tato musea podporují rozptylování sbírek a tím ztěžují práci vědeckou. Žádal, aby se aspoň publikacemi materiálu musejního dávala odborníkům možnost poznávati sbírky krajinské a užívati jich bez veliké ztráty času. Prof. Niederle měl sice na mysli především pravěkou archeologii, ale s malými změnami mají jeho vývody platnost obecnou. Také konservatoř Kliment Čermák, zasloužilý pracovník čáslavský, zdůrazňoval, že jest třeba, aby krajinská musea byla ve stálém styku s musei ústředními a aby sama odevzdávala všecky předměty důležitosti všenárodní, na př. do musea v Praze po příkladu musejního spolku čáslavského, který tuto povinnost družné vzájemnosti výslovně uvedl ve svých stanovách. (Čes. Lid V. 1893.) Tedy i místní pracovník, který sám tolik pečoval o krajinské museum čáslavské, byl přesvědčen o nutnosti evidence sbírek krajinských z důvodů vědeckých. Obhájcové museí krajinských upozorňovali ovšem hlavně na jejich význam osvětový a výchovný, který jest jistě značný, avšak stesky na nepřístupnost materiálu, uloženého namnoze zcela nedostatečně, zůstávají a jest nutno říci, že v tom směru zbývá ještě práce převeliká. Podnes není splněn požadavek — výjimky jsou vzácné —, aby musea krajinská provedla inventarisaci svých sbírek, sestavila za součinnosti odborníků katalogy, vydala je liskem a takto dala možnost užívati sbírek v pracích vědeckých. Podnes se opakují stesky, že města i okresy se starají o musea pramálo, ačkoliv zřízením krajinského musea příslušné korporace přejaly povinnost zachovati sbírky národu. Jest to odpovědnost velmi vážná, poněvadž ve mnohých museích jsou sbírky jediné svého druhu.

V letech devadesátých se stará musea, jež měla na př. města Čáslav, Kutná Hora, Klatovy, Jindřichův Hradec, Nový Bydžov, Hořice, Náchod, Pardubice, Plzeň, Čes. Budějovice atd., rozšiřují o sbírky národopisné a národopis byl také jádrem sbírek v museích nových. Péčí ušlechtilých jednotlivců vyrostly z některých museí důležité instituce krajinské. Na př. v Klatovech dr. Karel Hostaš věnoval po několik desetiletí péči městskému museu a jeho práce přinesla výsledky pozoruhodné. „Věstník městského musea v Klatovech" (vyd. r. 1909 v Klatovech) popsal dějiny musea v 1. 1882—1908 a připojil také průvodce po sbírkách, pro něž neúnavnou prací Hostašovou byla postavena r. 1907 nová, účelná budova musejní. Bohaté sbírky národopisné, umístěné v 6 síních a na chodbě, zachránily látku, důležitou pro celé Pošumaví. Museum vydávalo „Věstník městského musea v Klatovech". (1912.) Také museum v Soběslavi, založené r. 1898, dosáhlo pěkných úspěchů hlavně péčí správce musejních sbírek, neúnavného Karla Lustiga. Již r. 1898 na krajinské výstavě v Soběslavi uspořádal K. Lustig a E. Fryšová oddíl národopisný a Musejní spolek soběslavský vydal pěkně vypravenou knihu „Národopisná, školní, průmyslová a vče-lařská výstava v Soběslavi", obsahující mimo jiné národopisnou studii E. Fryšové a četná vyobrazení. Musejní spolek pokračoval v činnosti vydavatelské