českém (na př. Čes. Lid III., VIL), o hospodářských poměrech na vsi (tamt. XIII., XVIII.; Květy 1904 atd.), příspěvky místopisné, i vlastivědné v nejširším smyslu slova, otiskované po časopisech krajinských, jsou vždy založeny na svědomitém studiu archivním i na praktické znalosti lidového života. Krajem chrudimským se mnoho zabýval Ant. Blažek, který své četné články v Čes. Lidu (na př. roč. VIII., IX., XI.—XV.) i v jiných časopisech a denních listech upravuje v cykly a vydává je knižně. R. 1906 vydal „Pověsti z Chrudimská", r. 1907 „Pověsti a památky z Chrudimská", později „Pověsti a obrazy z Chrudimská" (řada I.—VIII.), vesměs snůšky pověstí místních a pověr, drobností zvykoslovných, příspěvků k životopisům význačných osobností, jež měly vztahy ke kraji chrudimskému, zprávy o robotě atd. Na Ledečsku a Dolno-královičku po léta pracoval Jan Valchář a otiskoval ukázky ze svých sbírek v Čes. Lidu (XII., XIII. atd.), v Národop. sborníku (VIII. 1902) vydal stať o lidovém lékařství, v časop. Čáslavský kraj, v Ročence Musejního spolku pro polit, okres ledečský (na př. 1909—1911) atd. Jos. Kopáč důkladně zná Humpolecko, J. Mančal oblast Zálesí v témž kraji, kraj kolem České Třebové studoval Jan Tykač a jeho stati Lnářství na Českotřebovsku (Národop. věstník českoslov. 1907), Plátenictví na Česko třeb o vsku (tamt. IV. 1909), Hrnčíři v čes. Třebové (tamt. VIII. 1913) a j. přinášejí látku svědomitě sebranou. Jos. Kubín, nejlepší znatel českých osad v Kladsku, vedle práce dialekto-logické „Lidomluva Čechů kladských" (nákl. České Akademie 1913) vyniká jako sběratel lidových písní a pohádek (srovn. dále). Z pracovníků moravských František Přikryl sbíral na Záhoří a Pobečví a jeho „Pohádky a pověsti ze Záhoří" (1892), jakož i sborník „Zahorská kronika" odborná kritika příznivě posuzuje s hlediska látkového, ačkoliv po stránce formální vytýká nespolehlivost. Příspěvky k charakterologii lidu hanáckého podává Ondřej Přikryl,[119] jehož písňové ohlasy i prosaické črty beletristické obsahují mnoho látky národopisné. — Přestávám na těchto ukázkách, jež by bylo třeba podstatně doplniti jmény přečetných pracovníků z časopisů odborných i místních, pokud se zabývají podrobněji některou oblastí.

Národopisná výstava podstatně prospěla popularisaci národopisu v našem celém životě kulturním. Svědčí o tom mimo jiné příznačná podrobnost z let devadesátých: Arcibiskup olomoucký, dr. Th. Kohn, nařídil oběžníkem všemu kněžstvu své arcidiecése, aby se do pamětních knih farních zapisovaly také zprávy o zvycích a obyčejích, přísloví, teksty písní, pohádek a pověstí atd., slovem, aby každý duchovní založil a psal národopisnou kroniku své farnosti, přihlížeje při tom k lidovému nářečí. (Čes. Lid VIII. 1899, str. 281.)

Výstava posílila snahy o svéráz, jež se projevovaly již od let osmdesátých. Paní Renáta Tyršova byla již r. 1888 zvolena členkou komitétu pro dozor na ruční práce při městské pokračovací škole pražské pro dívky a od té doby za součinnosti prof. J. Kouly a j. horlivě pečovala o vhodnou aplikaci lidového vyšívání při ručních pracích na školách pražských, mimo jiné též na Vyšší dívčí škole hlav. města Prahy, kdež byla po léta (1891—1918) členkou dozorčí rady. Od r. 1907 měla možnost působnosti ještě širší, poněvadž byla ustanovena tehdejším ministerstvem rakouským inspektorkou státních ženských škol průmyslových. R. Tyršova usilovala o znárodnění našeho života také po všech stránkách vnějších a proto s velikým zájmem sledovala všecky pokusy uměleckého průmyslu, které se vyskytly od počátku let devadesátých ve vzorech vyšívání, v zařízení bytu atd. a jejichž dovršením byl na př. Koulův interiér na výstavě v Paříži