r. 1900. V úvahách o národnosti a umění paní Tyršova rozvíjela názory svého chotě dra Mir. Tyrše, který ve statích o Mánesovi a j. objasňoval dosah národního rázu v umění.

Mladší pokolení nepřijímalo těchto snah bez výhrad, jak svědčí na př. anketa

0 pěstování lidového ornamentu ve škole, jejíž výsledky otiskl kreslířský časopis Náš Směr r. 1911. J. Klvaňa posoudil názory projevené v anketě s hlediska národopisného v Časop. Moravského musea zemského (XI.). Zejména se zabýval otázkou lidovosti a správně ukázal, že lidový ráz netkví jen v motivech, poněvadž na př. ornamenty se srdíček, tulipánů, zvonků, jablíček atd. se zdobily již nádoby pravěké: „ . . . lidovost jest působena seřaděním a výzdobou, zvláštními příkrasami motivů, vedením linií, zkrátka duchem, jímž ornamenty jsou sestaveny." (Čes. Lid XXL, str. 99.) Není jednotného ornamentu slovanského, ale

1 v oblasti československé se najdou rozdíly ve všech krajích. Při úvahách o užívání ornamentu ve škole jest však třeba míti na mysli, jak Klvaňa zdůrazňuje, že na Moravě východní a jihovýchodní ornament lidový ještě žije, proniká celým životem, zdobí všecky předměty od kraslic až po stěny chalup a proto škola má povinnost všímati si této tradice.

V oboru slovesném se škola také pokoušela čerpati z podání lidového, jak dokázal Jos. Muller v díle „Sloh v nových proudech vyučovacích" (2. vyd. díl II. 1909), jež si získalo obecnou oblibu. Miiller zejména upozorňoval na zvykosloví jako na zdroj vhodných námětů k slohovým cvičením hlavně v krajích, kde se ještě některé zvyky zachovaly. J. Miiller v souhlase s Klvaňou zdůrazňoval povinnost školy nepřerušovati starého vývoje, naopak navazovati na tradiční kulturu, pokud to vůbec jest možné v rámci školního vyučování. Návody pro praksi školní podal na př. Fr. Homolka statí „Lidověda v zeměpisné učbé školy obecné" (Urbánkův Kapesní kalendář čes. učit. 1908/09).

Obdobným směrem se vyvíjel národopis také na Slovensku, ačkoliv útisk vládní i lhostejnost inteligence mařily jakýkoliv podnik rozsáhlejší. Přes to však Museálna slov. spoločnost měla několik obětavých pracovníků, kteří s napětím všech sil pečovali o rozkvět ústavu. Jejich zásluhou Mus. si. spol. aspoň sebrala bohatou látku a zachovala sbírky tím, že postavila novou budovu. Tuto drobnou práci organisační vedle A. Kmete s nevšedním úsilím plnil Andrej Halaša (1852 až 1913). Byl to jeden z tichých pracovníků, kteří bez hluku vykonávají úkoly mnohostranné, vzácný charakter, muž neúmorné píle a vytrvalosti. Buditel, tento čestný název právem přísluší Halašovi. Vzpomínáme postav našich pracovníků z 1. polov. stol. XIX., kdy život národní ještě nenabyl své složitosti a kdy obětaví jednotlivci probouzeli uvědomení národní. Halaša byl středem kulturního života v Turč. Sv. Martině a právem jej lze nazvati druhým zakladatelem musea vedle A. Kmete.

Halaša působil jako advokát v Turč. Sv. Martině a neúnavnou prací osvětovou i buditelskou si záhy získal jedno z míst vůdčích ve společnosti slovenské. R. 1887, když se zakládal Národný Dom jako soukromý majetek a začaly se sbírati podíly po 50 zlatých, Halaša se ujal velice horlivě prací agitačních, aby se prodalo podílů, pokud možno, nejvíce; pečoval o představení divadelní, jichž se jeho péčí konalo na 400, staral se o Spevokol, ale vedle toho se zúčastnil ve všech institucích kulturních i hospodářských soustředěných v Turč. Sv. Martině a zejména jako pokladník Museál. slov. spoločnosti konal dílo nevděčné, ac velice záslužné. Pracoval politicky, byl také uvězněn, poněvadž se zúčastnil vítání, když se redaktor Ambro Pietor vracel z vězení.