svých zápisů fonografických. Msgr. Ján Havránek, kanovník a generální biskupský vikář v Tekovském Sv. Kříži naznačil, že spolek Živena koupil fonograf „za ruské ruble". Marně Andrej Kmeť a Fr. R. Osvald vyvraceli pomluvu v Nár. Novinách (23. III. 1902) dokázavše, že fonograf koupili ze svých prostředků a darovali jej Mus. slov. spoločnosti — Medvecký byl z Krupiny přeložen na chudičkou faru v bídné horské vesnici.

K monografii o rázovitém kraji, jehož středem jest městečko Detva, napsal předmluvu Andrej Kmeť ukázal, jak by bylo třeba, aby v souborných publikacích toho druhu některé kapitoly psal přírodozpytec, jiné dějepisec a etnograf, ale právem velmi příznivě posoudil práci Medveckého. Jádro monografie tkví v kapitolách národopisných; vedle obvyklých oddílů o krojích, výšivkách a lidových ornamentech, o pověrách, zvycích a obyčejích, vedle sbírky lidových písní a ukázek lidové prosy se najde také soupis jmen pomístných, jmen rodinných, výklad o poměrech hospodářských, o způsobu života, kapitola o nářečí, cenná po stránce lexikální, bibliografický přehled prací o Detvě atd. Kmeť nepřeháněl označiv „Detvu" za vzor, jímž by se měli říditi mladí spisovatelé. Předchůdcem Medveckého byl Peter Tomkuljak statí ve sborníku Tovaryšstvo I. 1893.

„Myjava" Julia Bodnára vznikla součinností několika pracovníků. Bodnár vedle stati úvodní napsal oddíl o dějinách i o církevní organisaci katolické a o náboženské obci židovské, kdežto oddíl národopisný zpracovali W. Ritter (stavby), Janko Cádra (kroj, nářečí, zpěv, hudba a tanec), E. D. Kubány pojednal o výšivkách, jakož i o zvycích a obyčejích; dr. M. Slavik sebral rodinná jména myjavská. Ani Cádra ani Medvecký nesrovnali svých písní s ostatními sbírkami slovenskými, ale Cádra aspoň připojil, které písně myjavské jsou ještě ve sbírce Slovenské Spevy.

Obě zdařilé monografie zůstaly ojedinělé, ačkoliv i v jiných krajích byli dobří odborníci. Štefan Mišík (1844—1919) právem proslul jako znamenitý znatel lidu na Spiši. Prožil téměř 50 let na chudobné faře v Hnilci, hluboko v horách, v zapadlém kraji na hranici spišsko-gemerské, ale byl neúnavně činný zejména v oboru vlastivědném, zabývaje se demografií, dějinami i národopisem spišské oblasti.

Mus. slov. spol. zamýšlela vydávati sbírky písní z jednotlivých krajin a zahájila soubor svazkem obsahujícím Mišíkovy „Piesne zo Spiša" (1898) celkem 373 teksty bez nápěvů. Jsou to zápisy spolehlivé, poněvadž autor měl na mysli, že jsou důležité dokumenty života lidového. Proto v doslovu uvedl, že sice vynechal několik písní příliš drsných nebo kluzkých, ale některé teksty toho druhu otiskl, aby bylo zřejmé, že nejde o sbírku upravenou podle zásad didaktických nebo estetických, nýbrž o sborník, který chce objasniti lid po stránce mravní. Tento správný názor na lidové podání dodává ceny také Mišíkovým zápisům lidové prosy, jež vycházely v Sborníku Mus. slov. spol. (roč. XIV.—XVIII.) a vynikají přesností i životopisnými zprávami o vypravěčích. Písně a tradice, jakož i stati demografické svědčily, že Mišík zná kraj jako málokdo, avšak monografie nenapsal.[121]

Ještě všestranněji zpracoval látku k rozsáhlé monografii Jozef Ľudevít Holuby (1836—1923), avšak o soubornou práci se nepokusil. R. 1861 se stal farářem v Zemianském Podhradí (v stol. trenčínské) a působil tam plných 48 let. Holuby se již od let studentských odborně zabýval botanikou a jeho důkladné vědomosti oceňovali i odborníci, ale v Zem. Podhradí se jeho pracovní pole rozšířilo, poněvadž nálezy archeologické v Bošácké dolině, u Puchová a j. obrátily jeho pozor-