o sídlech, o otázce národnostní, o krojích, obydlí a o způsobu života obsahovaly mnoho sdělení obsahu národopisného.

Spravedlivý dějepisec přizná, že na Slovensku úspěchu práce obecně kulturní

i naukové překážel nedostatek odborně vzdělané inteligence, poněvadž vládní teror zničil slovenské školství. Nejhůře bylo na východním Slovensku, poněvadž inteligence ze Slovenska západního a středního sotva stačila na oblasti domácí. Nedostatek historického uvědomení, jakož i rozdíly mezi příslušníky jednotlivých oblastí působily, že těžko pronikaly snahy po součinnosti, vadila také lhostejnost a někdy i nedostatek porozumění ve věcech kulturních. Avšak tím horlivěji pracoval hlouček vlastenců, mezi nimiž jsou postavy nezapomenutelné, jako na př. F. V. Sasinek, buditel obětavosti vskutku legendární, který ze skromného platu tajemníka Matice Slovenské dovedl tak štědře podporovati kulturní snahy národní a kromě toho věnoval Mus. slov. spoločnosti celou knihovnu, podobně jako M. Chrástek, G. Zechenter, Andrej Buday a j.

Museálna slov. spoločnost měla v osvětové organisaci slovenské místo vůdčí právě tak jako hlavním problémem kulturním zůstával lid a jeho vztah k vrstvám vzdělaným. Práce národopisná většinou přestávala na sbírání látky a zachraňovala dokumenty pro budoucí zpracování, přihlížejíc také k aplikaci lidového svérázu v životě městském. Tak stať „Aestetika v národnom žití" (Nár. Noviny 5. XI. 1908) srovnává nevkusné byty středních vrstev měšťanských se zařízením lidovým a budí zájem, který byl — zejména pokud šlo o výšivky a o kroje — od let osmdesátých velmi živý.

V boji s útiskem a pronásledováním se vyvíjel život slovenský až do světové války. Tehdy nabyl lid netušeného významu jako bezpečný základ budoucího vývoje a s touto změnou hodnot rostla také na Slovensku láska k lidovému podání, ke kořenům duchové bytosti národní. Právě v letech válečných se mnoho uvažovalo o sbírání lidových písní a stati Fr. Kabiny v Nár. Novinách (na př. 4. III. 1915, 30. III. 1915, 6. V. 1915, 20. I. 1916 atd.) nabádaly k součinnosti. Na tyto výzvy odpověděl článek (tamt. 13. III. 1915) žádající, aby se z 1000 dědin sebralo aspoň 100.000 písní a aby se. vydaly: „To budu naši diplomati, naše vojsko, vydobudne nám všetko, čo nám chybí, čoho nám třeba." V předvečer osvobození Slovensko správně vytušilo, že národ porobený překoná světovou bouři jedině silou své kultury duchové. Ve znamení lidové písně zahajovali buditelé práci ob-rodnou — ve znamení lidové písně se končila doba útisku po celém století těžkého zápasu o bytí; bylo to nejen svědectví životnosti lidového podání a jeho dosahu, ale také důkaz, jak slabé byly ostatní složky kulturního života slovenského, jak úspěšně Maďaři dovedli potlačovati nebo aspoň zdržovati duchový rozvoj na Slovensku.

V zemích českých za podmínek nesrovnatelně příznivějších práci národopisnou podporovala nejen široce rozvětvená činnost sběratelská, ale hlavně nauková práce odborníků universitních, kteří ve všech oborech zahájili podnětnou práci kritickou a shrnovali výsledky v rozsáhlých dílech souborných.

Téměř dvacet let po výstavě národopisné, která měla podati všestranný obraz lidového života československého, si vytkla naše věda úkol daleko rozsáhlejší: uspořádati v Praze r. 1914 slovanskou výstavu, jejíž hlavní součástí měl býti oddíl národopisný. Bylo to radostné svědectví rozmachu vědeckého ná-rodopisu nejen československého, ale slovanského vůbec, bylo-li lze očekávati, že rozsáhlý návrh bude proveden. V Národop. věstníku českoslovanském (VI. 1911) prof. L. Niederle otiskl nástin „Slovanská výstava umělecká, umělecko-