stav obyčejně ztrácelo, poněvadž se práce lidu slovenského buď označovaly jen dvojznačným názvem „uherský" („hongrois"), nebo názvy geografickými, jimž cizina nerozuměla a z nichž nepoznala, o jaký národ jde. Tak v Londýně r. 1906 slovenské výšivky byly označeny jako „Vágvólgyi varrotás" (= povážské výšivky!,) a podobně bylo také v uherském oddělení světové výstavy v Turině, kde se výšivky slovenské líbily, ale byly označovány jako „uherské". (Nár. Noviny 20. VI. 1911). Umlčovací taktika maďarská se někdy nevyhnula směšnostem: Na milleniové výstavě v Pešti (srovn. výše) ukazovali velikou vyšívanou koutnici prý z „časů krále Matyáše", ačkoliv byl na ní nápis „Anna Bohunková z Hrn-čiaroviec r. 1860" (Nár. Noviny 20. VI. 1911).

Slováci sdružení ve Vídni v spolku „Národ" se r. 1913 rozhodli uspořádati výstavku slovenských výšivek, aby se aspoň ve Vídni jednou veřejně ukázalo, že jde o práce lidu slovenského a nikoliv o „broderies hongroises". „Skalické Družstvo" a martinská „Lipa", založená spolkem „Živena", dvě sdružení pečující o organisaci výroby a prodeje výšivek se spojila s dílnami na výrobu hliněného nádobí v Modře a výstavka byla obeslána velmi pěkně výšivkami a keramikou. Bylo to dílo svépomoci, ale výstava vzbudila zájem zejména v řadách vídeňských Čechů. Kor. Stodola, který se zúčastnil prací přípravných, zaznamenal, jak dojemně působila péče mnohých Čechů o úspěch výstavy: . . . ,,1'udia, ktorých nikdy ani měno nepočul som, chodia ko mne, radia, robia návrhy, kujú plány do budúcnosti. Člověk vycíti z nich vel'kú lásku oproti nasej věci a to uspokojuje . . ." (Nár. Noviny 20. V. 1913). V předvečer velikých událostí se obě větve našeho národa sdružily k součinnosti, aby světu ukázaly bohatství lidové kultury slovenské. V dějinné perspektivě nabývá tato událost, jejíž dosah byl své doby malý, významu symbolického: před bouří, která rozhodla o dalším osudu maďarské hegemonie si Češi a Slováci podali ruce k svorné práci pro lid.

Vedle účasti na výstavách pracovníci naši i cizí otiskovali v cizích časopisech stati, posudky, zprávy knihopisné atd. a takto šířili v cizině vědomosti o našem lidu, o jeho vzdělanosti duchové i hmotné jakož i o rozvoji našeho vědeckého národopisu. Z badatelů našich si v tom směru získal veliké zásluhy prof. Jiří Polívka. Roku 1888 otiskl v polském časopise Wisla stať „Folklorystyka czeska", první pokus o kritický přehled národopisné práce české, jehož jsme do té doby neměli, takže J. Paulík stať přeložil do češtiny a vydal ji v Literárních Listech (XII. 1891. „České lidoznalství"). Ruský sborník „Živa j a Starina" přinesl (roč. II. 1892) Polívkův přehled národopisných prací za desetiletí 1880 až 1890, pro „Zeitschrift fiir osterreichische Volkskunde" (I.—III. 1896 až 1898) Polívka psal kritické přehledy za léta 1894—1896. S širšího hlediska slovanského měla veliký význam Polívkova spolupráce v berlínském časopise „Zeitschrift des Vereins fiir Volkskunde", kdež po deset let (roč. XIII. až XXIII. 1903—1913) vydával kritické zprávy o pracích ruských, ukrajinských, běloruských, slovinských, srbochorvatských a bulharských. Vedle prof. Polívky zasluhuje čestné zmínky vynikající slavista polský, prof. Alexander Brůckner, který pro berlínský „Zeitschrift des Vereins fiir Volkskunde" psal výroční kritické přehledy o národopisných pracích českých a polských: v roč. II. až VI. o jednotlivých pracích, od roč. X. zprávy souborné. Briicknerovým posudkům namnoze chyběla důkladnost a soustavnost Polívkova, avšak přece znamenitě plnily své poslání propagační a velice často trefně vystihovaly cenu i osobitost posuzovaných prací. Lze říci, že propagaci slovanského národopisu v cizích kruzích vědeckých J. Polívka a A. Briickner prospěli nejvíce.[124]