vědomosti z oboru kulturních dějin, národopisu i starožitností se souladně doplňují.

Rázu zcela jiného jest díl věnovaný Uhrám, který ve sv. V., odd. 1—2, obsáhl Slovensko a Podkarpatskou Rus: zůstává smutným svědectvím, jak se úřední kruhy maďarské snažily i v publikaci vědecké potlačiti živel slovenský a karpatoruský

V přehledném nástinu (sv. V, 1) o Slovácích hornouherských Adolf Pechány popsal sídla a povahu lidu, zvyky, obyčeje, lidovou píseň, tance a zmínil se také. o pohádkách a pověstech; Pavel Sochán připojil stať o krojích a Sam. Czambel o jazyku a literatuře. Stať Socháňova vyniká obsažností a odbornou přesností, naproti tomu však souborný článek o lidu svědčí o povrchnosti. Pechány by byl mohl nakresliti obraz mnohem pestřejší a úplnější, kdyby byl přihlédl k látce sebrané pracovníky slovenskými do let devadesátých. V jeho chudičkém nástinu zarážejí také jakási úřední suchost, oficiální bezbarvost a nedostatek hlubšího vztahu k látce. Na př. oddíl o lidových písních sice velmi pečlivě připomíná, že se lid slovenský vždy horlivě zúčastnil obrany společné vlasti, avšak o baladách se ani nezmiňuje, o stránce hudební uvádí jen několik všeobecných poznámek a ani přebohaté lyrice nevěnuje pozornosti, jíž zasluhuje. Ubohý, zmrzačený jest také Czambelův oddíl o literatuře slovenské: „Slávy dceru" bylo dovoleno nazvati jen „sbírkou sonetů", chybí Janko Král', chybí výklad o Štúrovi, z tvorby Hviezdoslavovy není uvedeno ani jediné dílo atd. Není pochyby, že se tu zrcadlí vliv úřední redakce maďarské, která patrně rdousila jakýkoliv svobodnější projev, kromě toho však stať Czambelova zůstane strašným svědectvím, jak daleko horší byl útisk maďarský útisku rakouského, oč bezohledněji lámal slovenské duše dosáhnuv toho, že v representačním díle určeném pro cizinu i pro čtenáře domácí, Slovák byl nucen psáti o literatuře slovenské lhostejným tónem úředního protokolu bez srdečnějšího slova, bez jiskřičky uměleckého porozumění. Autorovi jistě chyběl smysl pro charakteristiku literárně dějepisnou, avšak stať zůstává smutným dokladem úředního útlaku.

V obou svazcích dílu V., věnovaného oblasti hornouherské, jsou vedle oddílů souborných monografické popisy jednotlivých stolic, jež podali na př. Julius Lovcsányi o stol. nitranské, trenčínské, turčanské, N. Kubinyi o Oravě, Béla Majláth o Liptově atd. K popisu vlastivědnému se připojují také poznámky antropogeografické, poznámky o krojích atd. Ve všech těchto monografiích jest patrná snaha stlačiti živel slovenský na úroveň chudobného, nevzdělaného množství, jemuž chybí vrstva vzdělanější, všude proniká malicherné úsilí vybírati i pro ilustrace tváře málo sympatické, takže na př. místo rázovitých pláte-níků oravských vidíme jakési zakrsalé šeredy (srovn. V. 2, obraz na str. 373) atd. Obraz krajů „hornouherských", plný svítivých barev selské kultury slovenské, plný zázraků uměleckého nadání lidu slovenského, jest zastřen těžkým, šedivým příkrovem lhostejnosti, ano snad i nechuti: autoři „vlastivědných" publikací se v potu tváře své pokoušejí umlčeti na Slovensku Slováky. Patrně působily „vyšší vlivy" i na ráz těchto popisů. — Přes tyto nedostatky zůstává dílo „Die oster-reichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild" nejvýznamnějším pokusem shrnouti pro poučení ciziny výklady o národopise československém v souborném nástinu.

Krásnou ukázkoví propagačního úsilí českého na poli národopisném v posledních letech před válkou byla vkusně vypravená publikace „Le paysan tchěque. Bohéme. Moravic Silésie. Costumes et broderies. Par Renáta Tyršova et Henri Hantich (1910). Předmluvu napsal slavný kritik Camille Mauclair. Souborné stati poučují cizince o civilisaci západoslovanské, o estetice lidové, o krojích a výšivkách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, seznamují s poměry na Slovensku, jakož i s kroji i výšivkami slovenskými.