výborem a sběrateli, český výbor uspořádal r. 1908 sjezd sběratelů z Čech, na němž se pojednalo o rozmanitých otázkách z oboru prakse sběratelské. Český výbor postihla těžká ztráta smrtí prvního předsedy, Otakara Hostinského (1910), který byl duší podniku a svou vynikající znalostí lidové hudby i světovým rozhledem v oblasti umění vůbec mocně působil také v hlavním výboru vídeňském; nástupce O. Hostinského škol. r. V. J. Dušek zemřel r. 1911 a od té doby jest předsedou českého výboru prof. dr. Zdeněk Nejedlý.

Prodlením let látky přibývalo a do počátku světové války bylo sebráno v cechách několik tisíc písní vesměs s nápěvy. Za války byla činnost sběratelská zastavena, ano r. 1917 vídeňská vláda vyzvala výbory v Cechách i na Moravě, aby zaslaly sebranou látku do Vídně; předsedové českých výborů, prof. Zd. Nejedlý a L. Janáček jednali s Vídní, až konečně převrat r. 1918 dal našemu národu plnou samostatnost kulturní i politickou.

R. 1919 byl zřízen „Ustav pro lidovou píseň v republice Československé" složený takto: 1. Hlavní výbor řídí ústav a ustanovuje všeobecné zásady vydavatelské, aby byla zabezpečena jednota díla. 2. Vedle hlavního výboru byly s počátku zřízeny výbory: a) český, b) moravskoslezský, c) slovenský a r. 1922 přibyl k nim výbor německý pro německé oblasti na celém území našeho státu. Každý z uvedených výborů posílá po 3 delegátech do výboru hlavního. Předsedou ústavu jest nyní univ. prof. dr. Jiří Polívka. Od r. 1906 výbory v zemích českých sebraly látku velice rozsáhlou: výbor český na 20.000 písní, moravskoslezský asi týž počet, německý přes 12.000; výbor slovenský teprve po převrate zahájil práci sběratelskou, jež se vyvíjí úspěšně a účelně těží z bohaté tradice lidové.

Výbory v zemích českých vedle práce sběratelské pomýšlely také na činnost vydavatelskou a již r. 1924 byla předložená dvě díla: 1. Svazek českých písní lyrických z Moravy a ze Slezska, jejž k tisku připravili dr. Leoš Janáček a prof. Pavel Váša (srov. dále); 2. svazek německých písní z Pošumaví, jejž uspořádal univ. prof. dr. Gustav Jungbauer. Jsou to první svazky rozsáhlé řady sbírek, jež výbor rozvrhl takto: A) Písně české. 1. Písně ze XIV.—XVIII. stol. 2. Lidové písně duchovní. 3. Lidová epika z Čech, Moravy a Slezska. 4. Lyrické písně české. 5. Lyrické písně moravské a slezské. 6. Písně taneční. 7. Písně obřadní a výroční. 8. Písně kramářské. 9. České písně znárodnělé. B) Písně slovenské. C) Písně německé. 1. Písně historické a vojenské. 2. Písně duchovní. 3. Písně z Čech. 4. Písně z Moravy a ze Slezska. 5. Písně ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi. 6. Písně dětské. — Ustav pokračuje ve vydávání a pro dobu nejbližší připravuje svazek českých písní znárodnělých redakcí dra B. Václavka a svazek písní epických redakcí univ. prof. Jiřího Horáka.

R. 1914 Renáta Tyršova v článku „O lidovém umění českém" (Čes. Lid XXIII.) výstižně naznačila stav národopisného badání prohlásivši, že v oboru lidového umění množství sebrané látky, kterou není možné doplniti nálezy podstatně novými, ukládá povinnost zabývati se soustavným rozborem estetickým, zejména otázkou o poměru individuálního vkusu k tradici, o vlivech cizích, o vztahu lidového umění ke kultuře městské atd. Úsilí postoupiti od práce sběratelské a od pouhého popisu k úvahám dosahu obecného, k výkladu, který objasňuje kořeny tvořivosti lidové, jest třeba pokládati za svědectví, že vědecký národopis se snažil zahájiti období soustavného zpracovávání látky, nahromaděné zejména horlivou činností předešlých 25 let.

Vedle rozboru principů šlo však také o díla syntetická, podávající buď úhrnný obraz veliké oblasti národopisného badání, nebo rozsáhlé monografie o jednotlivých krajích. Pokusy toho druhu se objevovaly již před válkou, jak svědčí monografie pořádané učitelstvem nebo Moravská čítanka, Slovenská čítanka a j. Úpravou i zamýšleným rozsahem vyniklo zejména dílo „Práce lidu našeho", jež v letech 1905—1913 ve Vídni vydával Dušan Jurkovič.

Životopisec vynikajícího slovenského architekta, prof. František Žákavec (srovn. „Dílo Dušana Jurkoviče". Praha 1929) výstižně ukázal na prostředí rodinné a na tradici buditelskou, jejímž představitelem byl děd umělcův Samuel Jurkovič i jeho zeťové Daniel Sloboda a Josef Miloslav Hurban. Narozen r. 1868 Dušan Samo Jurkovič po studiích ve Vídni mnoho získal u Blažeje Bully v Turč. Sv. Martině r. 1887, kdy pomáhal při výstavě pořádané spolkem Živena (srovn. výše) a později od r. 1889 na Vsetíně u architekta Michala Urbánka. Tam měl budoucí „básník dřeva" možnost poznati nejen dřevěné stavby valašské, ale r. 1891 na Všeobecné zemské jubilejní výstavě v Praze snahy skupiny stavitelů, kteří usilovali navazovati na starší prvky domácí a vytvářeli tak řeč. českou renesanci všímajíce si také staveb lidových. Vynikali zejména Ant. Wiehl, budovatel České chalupy na výstavě a Jan Koula. Od té doby se Jurkovič činně zúčastnil ruchu národopisného a zejména si získal zásluhy o zdar Národopisné výstavy českoslov. vybudováním valašské osady a čičmanského gazdovství, jakož i péčí o zájezd Slováků na výstavu. Jurkovičovy stati „Osada valašská", „Oravská chalupa" a „Slovenské gazdovství ze stolice trenčanské" v souborném díle „Národopisná výstava českoslovanská" svědčily o pronikavé znalosti látky podává-