jíce nejen popis, ale i odbornou kritiku na př. v úvaze o chalupě oravské zdůrazňující, že výběr typu nebyl šťastný atd.
Od Národopisné výstavy nastává první mocný vzestup tvůrčí práce Jurkovičovy a vrcholí významným dílem, o němž podává zprávu cenná publikace umělcova „Pustévně na Radhošti". (1900. Tekst český, francouzský a ruský.) Stavbami na Radhošti Jurkovič po prvé ve velikém měřítku rozřešil úkol, který mu tanul na mysli: vytvořil novou architekturu, která užívá forem lidových, ale zpracovává je po svém a vytváří typy, které přes svou novost a individuálnost mají pevnou oporu v tradici. Ještě rozsáhlejší byly monumentální stavby, jež provedl v Luhačovicích od r. 1902 a jež Jan Kotěra s radostným uznáním charakterisoval ukázav, jak budovy Jurkovičovy splývají s přírodou tamějšího kraje bez umělkovaného rázu „národopisného" a bez plané líbivosti. (Jan Kotěra: „Luhačovice." Volné Směry VIII., str. 59 nsl.)
Dílo Jurkovičovo rostlo z domácí tradice. Znal ji z podrobných, všestranných studií podporovaných soustavnou, dlouholetou činností sběratelskou, o níž mělo vydávati svědectví dílo „Práce lidu našeho" (titul také německý a francouzský). Zamýšlel vydávati po sešitech (4 do roka) dokumenty lidového umění stavitelského, vnitřního zařízení i drobných výrobků lidového řemesla, vytknuv si za úkol vybudovati stavitelství nové základy opřené o tradici lidovou. Jednotlivé sešity měly přinášeti ukázky v bezvadných reprodukcích, ale soustavné zpracování hodlal podati až na konci díla. Byl to jistě nejrozsáhlejší plán toho druhu v naší literatuře národopisné, avšak zájem o lidové umění tehdy již u nás ochabl a nedokončené dílo uvízlo, ačkoliv autor se ještě nevzdává myšlenky pokračovati v práci publikační. Avšak i jako torso zůstávají „Práce lidu našeho" nejvýznamnějším pokusem o souborné dílo, které také svou úpravou mělo vysokou úroveň světovou a znamenitě plnilo poslání propagační.
Snaha posilovati naši tradici výtvarnou ze zdrojů domácích došla ohlasu i u soudobé moderny umělecké, na př. u Miloše Jiránka, avšak třebaže vývoj našeho umění šel cestou jinou, Jurkovič zůstal věren svému směru i v dalších stavbách soukromých a veřejných, jsa- přesvědčen o možnosti překlenouti rozpory mezi požadavky moderního stavitelství a tradicí lidovou. Dílem Jurkovičovým vrcholí snahy po užití lidového stavitelství a není náhodou, že autor je Slovák, že vzešel z prostředí, kde lidové umění namnoze podnes žije.
Za války byla činnost publikační omezena, avšak přes to se Národopisné společnosti podařilo zahájiti vydávání „Národopisu lidu českoslovanského" svazkem věnovaným Moravskému Slovensku. Přes nepříznivé poměry Společnost nepřerušila vydávání a r. 1921 vyšla část I. druhého svazku Mor. Slovenska a část II. r. 1922. (V. str. 421-2.)
Jako díl II. Národopisu vyšel svazek „České Kladsko" (1925), jejž zpracoval Jos. Št. Kubín, známý svými pracemi folkloristickými (srovn. dále) z oblasti kladské, kterou po léta navštěvoval, takže si získal rozsáhlou, cennou látku. Z III. dílu Národopisu, který obsahuje „Moravské Horácko", zatím vyšla 1. část svazku III. (1930) věnovaná lidovému umění výtvarnému. Autor, ředitel }. F. Svoboda, jest dnes nejlepší znatel popisované oblasti, jak svědčí nejen výsledky dlouholeté činnosti sběratelské uložené v Horáckém museu v Novém Městě na Moravě i v Krajinském museu ve Vel. Meziříčí, ale i přečetné stati v „Selském Archivu", ve sborníku „Od Horácka k Podyjí", rozpravy v Národopisném věstníku československém a j.
Část Mor. Horácka věnovaná umění výtvarnému zpracovala rozsáhlou látku v tomto rozvrhu: I. Výtvarné práce neřemeslné. (Vyšívání, malby a práce malbě podobné, plastiky); II. lidové umění v řemesle. (Truhláři, hrnčíři, tkalci, ostatní řemeslníci); III. lidové umění reprodukované. (Oplatkáři; jiné ryté formy; pernikáři, voskaři, knihaři, barvíři); IV. význam průmyslových závodů pro lidové umění. (Sklo, železo.) Z pouhého výčtu vysvítá, že J. F. Svoboda pojal svůj úkol zcela jinak, že jeho způsob práce se zásadně odchyluje od postupu obvyklého v monografiích toho druhu. Svoboda založil své dílo na badání archivním tak důkladném, že jeho dílo vyniká nade všecky monografie oblastní rozsahem a pevností historické základny. Avšak právě široce rozvětvené studium archivní podalo doklady, z nichž autor vybudoval své zpracování zcela odlišné od starších názorů na lidové umění. Přesvědčil se, že účast lidu při tvorbě tak řečeného „lidového umění" byla dlouho pasivní, že lid dlouho prostě přijímal, co mu podávali odborní výrobci. Proto jest třeba studovati vývoj maloměstských a vesnických dílen řemeslnických, vlivy panských stavitelů a řemeslníků na panském dvoře, „pracovní školy" zřizované od konce stol. XVIII., jest třeba shledávati zprávy, odkud zajížděli řemeslníci na výroční trhy, co prodávali atd.
Není pochyby, že rozbory toho druhu podstatně mění názory na svéráz lidového umění, avšak jedině tato cesta vede k cíli a zásluhou J. F. Svobody zůstává, že této metody po prvé užil v rozsáhlém měřítku díla monumentálního. Jak důležité jsou na př. zprávy o tištěných vzorní-cích, jichž užívaly vyšívačky! Svoboda tu naznačil další práci, kterou bude třeba provésti v širokém rozsahu, poněvadž jen takto bude lze řešiti otázky typologické a zjišťovati skutečný svéráz výšivek i jiných druhů lidového umění.
K svazkům Národopisu, které si vytkly za úkol podati soustavné výklady o jednotlivých
