lidové podání úzce souvisí s mohutným proudem světového vývoje literárního, že lid přejímal formy i látky a zachovával ve svém podání namnoze útvary starší, opuštěné literaturou. Grim-mova these o prvobytné poesii národní, odlišné od literatury, pozbývá půdy a srovnávací kritika ukazuje, že jde jen o různé stupně jednotného vývoje literárního, který se mění působením vlivů sociálních i kulturních. Také lidové podání vzešlo z individuální tvorby jednotlivců a řadí se tedy i svým původem k ostatním výtvarům literárním, s nimiž má také obdobné zákony, zákony přejímání a rozšiřování; rozdíly nemají rázu zásadního a souvisí jen s odlišností prostředí. Přičleněním k literatuře se význam lidového podání nezmenšil, naopak srovnávací kritika se pokusila objasniti, jak lid po svém obměňoval látky cizí, zjistila osobité rysy formální a ukázala, kde by bylo lze hledati svéráz lidového podání. Tak postupovali na př. badatelé ruští, jejichž práce ukázaly, že na Rusi odborní pohádkáři lidoví vytvořili velmi rázovité formy velikoruských pohádek, odlišné od lidové prosy jiných národů.

Od konce let osmdesátých také naše badání věnované slovesnému umění lidovému pracovalo o kritické revisi srovnávací, která prodlením doby přičlenila zejména lidovou prosu k podání ostatních národů a po nejedné stránce vyložila souvislost s vývojem literárním — naproti tomu však v úvahách o lidovém umění výtvarném si analogické názory razily cestu velmi zvolna a plně pronikají teprve v pracích badatelů nejmladších. Družina olomoucká hledala prameny lidového ornamentu v mystickém šeru symbolů mytických, nebo v ornamentice doby bronzové, připouštěla sice, že se zachovaly na př. vlivy byzantské z časů cyrillomethodějských, avšak v podstatě pokládala naše ornamenty za prapůvodní výtvar slovanského ducha, za nejosobitější rysy výtvarné kultury národní, zůstávajíc v tom směru na úrovni názorů Erbenových o lidových pohádkách; pohříchu však málo přihlížela k historickým slohům uměleckým, na př. k formám barokním a rokokovým.

Jen ojediněle se projevovaly názory kritičtější. Tereza Nováková otiskla v časopise „Domácí hospodyně" (r. 1890) monografii „Kroj lidový a národní vyšívání na Lit omy šlsku", první soustavnou práci o lidovém kroji v Čechách na území přesně vymezeném, jejíž metodický význam tkví v tom, že autorka nepřestala na pouhém popisu, nýbrž snažila se proniknouti k dějinnému vývoji kroje a k jeho souvislosti s dějinami kroje evropského. Uvádí-li, že způsob vázání sukní připomíná empirovou modu á la Recamier, naznačila tím cestu k historickému pojetí studia lidových krojů.

Na stanovišti zcela jiném zůstávala paní Vlasta Havelková, která v duchu názorů svého zesnulého chotě pokládala na př. vzory výšivkové za svéráznou stilisaci prastaré symboliky náboženské, za ohlasy ctění přírody a snažila se objasniti mytické základy lidové ornamentiky rozborem jednotlivých „mystických znamení" (kolečko =: slunce; jablko atd.). Tento názor se neujal a J. Koula již r. 1897 (Čes. Lid VI.) ve stati „Několik myšlenek, v čem a kde dlužno hledati starožitnost vyšívání československého44 odmítl thesi moravskou velmi rozhodně: „Při nedostatku datovaných prací soudil jsem, že bude vhodno obhajovati starožitné původnosti lidového umění našeho jinak než vyvinováním sebe vlastenečtějších a nadšenějších theorií o souvislosti lidového vyšívání s formami rýh a primitivních vrytých ozdob na pravěkých nádobách hliněných a předmětech bronzových, a to tím více, že dosud málo se o tom ví, jakým národem či lépe řečeno, kterými národy tyto starožitné, v hroby uložené věci byly vyrobeny a za jakého vlivu tehdejších cizích kultur vznikaly.4' (Uv. m. str. 26.) Východiskem rozboru Koulova jsou úvahy o způsobu práce daném povahou látek a nástrojů (jehel), rázem střihů atd., slovem o principech „konstruktivních14; zejména vrapování na konopných a lněných součástech krojových označil za rys vysoce starobylý, jak to dokázal již v důležité přednášce z r. 1890 „O kroji lidu slovenského" (vydané tiskem v Čes. Lidu I. 1892), objasňující mimo jiné, jak ornament souvisí s rázem vláken tkaniv.

Také Renáta Tyršova projevila nesouhlas s názory Vlasty Havelkové o souvislosti ornamentu lidového s pravěkým ve stati „Národopisné studie našich umělců44 (Čes. Lid VII. 1898, str. 310) objasňující význam Josefa Mánesa pro náš národopis. Veden neomylným smyslem uměleckým, Mánes si dovedl vybrati z lidové ornamentiky rysy, připomínající starobylou tradici: „Dobře postihl, že tradice tyto nesahají do šerého- dávnověku a že mezi primitivní ornamentikou, jakou nalezl na popelnicích z hrobů pravěku vynesených, a prací jehly slovenské současné vyšívačky leží propast několika staletí, kterou i fantasie umělcova překlenouti marně by se pokoušela."

V těchto rozpravách se důrazně upozorňovalo na souvislost kroje lidového s krojem minu lých dob a touto stránkou se také podrobně zabýval dr. Čeněk Zíbrt v díle „Dějiny kroje V zemích českých44 (í. 1892), ve kterém nezávisle na J. Koulovi, jehož přednášky neslyšel, (byl v té době na Rusi), projevil tytéž názory o starobylosti kroje slovenského, zejména jeho dvou součástí, t. j. tak řeč. „rubáče" a „oplecka". Pohříchu však naši pracovníci v oboru lidových' krojů většinou přestávali na popisech a na výkladech statických, nepřihlížejíce k hledisku vývojovému, k souvislosti s městským krojem stol. XVI.—XVIII. nebo k ornamentům vý-