chodním, důležitým pro Slovensko v době tureckého panství — jak výstižně upozorňoval P. Sochán; teprve dnešní pokolení badatelské doplňuje v tom směru práci starší.

J. Koula i Renáta Tyršova svými pracemi razili cestu historickému studiu lidového kroje, avšak odmítajíce teorie družiny olomoucké o stáří lidové ornamentiky, souhlasili s názorem moravským o významu lidového umění jako zdroje inspiračního, zejména pro soudobý umělecký průmysl, poněvadž dává možnost navazovati na starobylou kulturu domácí.

Vývoj moderního umění výtvarného šel však také u nás cestou jinou, ačkoliv Dušan Jurko-vič kořeny své bytosti tkví v půdě výtvarné tradice lidu slovenského a rozvíjí svým způsobem prvky starší, usiluje o synthesi moderní, ačkoliv z mladých malířů, na př. Miloš Jiránek nabádal k studiu lidového umění v programní stati „O mrtvém materiálu", kterou připojil k ukázkám lidového umění v I. ročníku (1908) časopisu „Styl". Redaktor „Stylu" Zdeněk Wirth odpověděl v dalším ročníku článkem „Lidové a moderní umění" vytknuv hledisko, jímž se historikové umění podstatně liší od některých národopisců.

Wirth pokládá lidové umění za dokument historický, který má význam jako doklad vývoje uměleckého, ale nemůže býti vzorem umělci soudobému. Odmítáme-li kopie slohu gotického nebo barokního, žádáme-li, aby umělec hledal v duchu soudobé kultury hmotné i duchové prvky svého výtvarného projevu, musíme odmítnouti také napodobení umění lidového. Rozbor ukazuje, jak úzce souvisí lidové umění s minulými obdobími umění světového, jak jejich rysy opožděně pronikaly do prostředí selského, které vzory městské namnoze pouze přejímalo, připojujíc ze svého jen podrobnosti. Stoupenci tohoto názoru, který nabyl převahy v kruzích mladých výtvarníků, nemohli souhlasiti se snahami o užití lidových vzorů v moderním uměleckém průmyslu, jak o ně usilovali J. Koula, R. Tyršova a j.; kromě toho však se důsledky zásady o odvoze-nosti lidového umění podnes jeví také na poli jiném, v rozporech mezi dějepisem umění a ná-rodopisem, jež by zasluhovaly všestranné diskuse odborné, zejména u nás, poněvadž naši národo-pisci mají ještě před očima živé umění lidové, po němž dávno není stopy v Evropě západní ani ve většině oblastí středoevropských.

Konečnou formulaci názorů Wirthových podávají dvě díla souborná, při nichž měl vynikající účast: 1. „Dědina." 516 fotografií lidových staveb v republice Československé. Sebral Boh. Vavroušek. S úvodem dra Id. Wirtha. (Praha 1925.) 2. „Umění československého lidu." Sestavil Id. Wirth. Tekst napsali Lad. Lábek, Ant. Matějček a Zd. Wirth. (Praha 1928.) Vědecký úkol, jejž si tato díla vytkla, lze krátce naznačiti takto: Umění, jež nazýváme lidovým, jest v podstatě „rustikalisovaná umělecká kultura evropská". Jde o výtvarné projevy lidu selského, který se od samých počátků našeho dějinného vývoje opožďoval po stránce kulturní za šlechtou a za stavem městským, řídě se vkusem panského dvora nebo městského řemeslníka; lidové umění vytvářeli odborní řemeslníci pro lid. Soubor výtvarných jevů, jež nazýváme uměním lidovým, lze tedy vesměs vyvoditi z umění evropského, ovšem jest třeba míti na mysli opoždění působící, že se v lidu prodlením stol. XVIII. udržovaly rysy ranního slohu barokního, kdežto později, až do 1. polov. stol. XIX. se najdou ohlasy forem rokokových. Přes to i závěr díla „Umění českoslov. lidu" plně uznává kulturní dosah lidového umění: „A přece přikládáme tomuto umění mimořádný smysl a význam. Je nám dokladem zkultivování vrstvy, která vlastně tvořila od 2. polovice XVII. století národ, která zachránila svojí konservativností a houževnatostí jeho řeč a základní ráz a která zregenerovala poněmčenou Prahu a vydala ze svého jádra národní buditele. Lidové umění je dokladem úplného zažití, ba znárodnění barokní kultury u nás a proto je vědomě zaradujeme do dějepisu výtvarného umění československého na konci XVIII. a na začátku XIX. století, poněvadž pro tuto dobu přejímá u nás lidové umění funkci kulturního činitele v národě." (Umění českoslov. lidu. Str. 24.)

Důležité výklady Wirthovy jistě zasluhují, aby se jimi národopis zabýval podrobně a kriticky; soudím, že Wirth přece jen plně nepřihlíží fc živému umění lidovému ve východních oblastech našeho území a že také podceňuje starobylost některých rysů, na př. v oboru krojů atd. Právě studium Slovenska a Podkarpatské Rusi může v tom směru leccos objasniti, ale bude také třeba znovu podrobiti rozboru otázku o poměru městského řemesla k vesnici atd. Pokud však jde o vztahy tvůrčího umělce k lidovému umění, pokládám diskuse za zbytečné, poněvadž tuto otázku pro nás dávno rozřešil Bedřich Smetana: pochopil ducha lidové hudby české, ducha lidu a jeho dějin a tvořil, zůstávaje v souladu s nimi, avšak skutečných citátů z lidových písní u Smetany téměř nenajdeme. Vzoru, který podává tvorba naší nejvyšší osobnosti umělecké by si měli velice bedlivě všímati všichni, kdož doporučují výtvarníkům, aby čerpali z umění lidového. S diskusí o povaze umění lidového úzce souvisí problém národnosti v umění, jímž se nejhlouběji zabývá essay F. X. Saldy „Problém národnosti v umění". (Volné směry VIII.)

Obě díla souborná, „Dědina" i „Umění českoslov. lidu", mají však význam nejen po stránce teoretické, ale i věcné. V „Dědině" nadšený pracovník vlastivědný a vynikající fotograf, B. Vavroušek, sebral látku vzácně úplnou, která dává možnost sledovati v hlavních rysech ráz selského obydlí a budov hospodářských na celém území našeho státu, nad to pak umělecká úprava dává dílu ráz vskutku representační. Stejně skvěla jest také úprava díla „Umění česko-