chatrný, redakce tápaly nevědouce, jaký úkol by si měly vytknouti, avšak celá řada sborníčků správně plní své poslání a přináší cennou látku národopisnou; na př. „Od Ještěda k Troskám", v němž zejména prof. J. V. Šimák otiskuje významné příspěvky; „Od Horácka k Podyjí", řízený řed. J. F. Svobodou, který prodlením let nasbíral tolik dokladů národopisných, hlavně v oblasti Horácké; „Zálesí", vlastivědný sborník českého jihovýchodu, první časopis toho druhu, jehož redaktor R. Šimek pořídil první bibliografický soupis vlastivědných sborníků (Čes. Lid XXIV., str. 44 nsl.); „Od Trstenické stezky", „Vlastivědný sborník pro mládež župy olomoucké" a j.

Mnohé z těchto časopisů zápasily a zápasí s nedostatkem i s neporozuměním, avšak přece se jim dostává podpor z prostředků veřejných a při počtu tak hojném jest celkový roční náklad jistě značný; proto by bylo třeba, aby sborníky vedle úkolu zábavně poučného dbaly také práce sběratelské. Především by bylo třeba, aby se vydávaly sborníky jen pro větší oblasti, jako se o to pokusila redakce sborníku pro župu olomouckou, ale také sborník „Od Horácka k Podyjí", který si vytvořil širší základnu místní a vznikl sloučením dvou časopisů. Kdyby bylo sborníků méně, mohl by býti rozsah větší a také cennější obsah by bylo lze snáze opatřiti, než z jednotlivých okresů poměrně nevelikých. Účelná organisace a rozdělení úkolů i vydání by prospělo sborníkům nejen po stránce vlastivědně výchovné ale i odborně národopisné.

Od počátku let devadesátých přibylo tolik naukových prací národopisných a sbírek všeho druhu, že i pouhý soupis bibliografický by daleko přesáhl rozměry tohoto přehledného nástinu. Celá řada prací byla již uvedena, proto v dalších oddílech podávám jen krátký výčet děl rázu základního odkazuje na svazek dodatků, kde bude lze připojiti údaje podrobnější.

Rozvoj vědeckého národopisu se u nás nejvýznamněji projevil pracemi kritického směru srovnávacího o lidových pohádkách, poněvadž právě ve výkladech o lidové prose se nejdéle udržovaly starší názory mytologické a kromě toho chyběly spolehlivé zápisy.

Období rozkvětu studií o lidovém podání prosaickém zahájili zejména prof. Jiří Polívka a prof. Václav Tille, jejichž souborné práce se řadí do skupiny nejcennějších srovnávacích děl v literatuře světové.

Dr. Jiří Polívkaísl) (* 1858), řádný profesor slovanské filologie na tiniversitě Karlově, zahájil činnost naukovou v letech osmdesátých stol. XIX. a řadí se i v oboru národopisném ke skupině představitelů zásad filologické kritiky, jíž od let šedesátých tak plodně působil veliký představitel positivistické jazykovědy, Jan Gebauer. Jeho přednášky o dějinách staročeského písemnictví, vybudované na širokých základech srovnávacích, podnítily zájem Polívkův o srovnávací badání látkovědné a určily další směr jeho studií, zejména za pobytu na Rusi (v zimě r. 1889/90), kdež byly v plném květu srovnávací dějiny literární, zjišťující podrobným rozborem látkovým hlavně prameny lidového podání a jeho vztahy k jednotlivým obdobím literárního vývoje světového. Tři mistři látkové filiace a srovnávacího rozboru, A. N. Pypin, A. N. Veselov-skij a N. S. Tichonravov, vedle nichž pracovala celá řada mladších vrstevníků a žáků, otvírali vědeckému snažení Polívkovu nové obzory a spolupůsobili na jeho rozhodnutí, že jeho dílem životním bude srovnávací rozbor lidového podání. Za pobytu na Rusi se také ustálily Polívkovy názory o vědeckém národopise a jeho činnosti na tomto poli se dostalo pevného základu metodického.

V národopise ruském pronikla již od let padesátých XIX. stol. metoda psychologického realismu, který v dílech klasiků ruské prosy dosáhl úrovně světové a dával směr také studiu lidového života žádaje podrobného sociologického rozboru všech stránek lidového života. Přímé pozorování a srovnávací rozbor změnily na Rusi také vztah k lidovému podání: kdežto jinde každá zmínka o cizím vlivu na domácí podání lidové byla pokládána za projev národní vlažnosti, ba dokonce zrady, ruská škola vědecká prohlašovala za vůdčí zásadu svého zkoumání názor, který jasně vytkl A. N. Veselovskij: Svérázný projev „národnosti" netkví v tom, že se vytvářejí látky nové, nýbrž v tom, jak se v daném prostředí mění látky staré, vzaté odjinud. Síla národnosti tkví ve schopnosti přizpůsobovati si látky zděděné, přejaté. Takto tedy ruská škola srovnávací posílila kritické zásady, které Polívka přejal od Gebauera a které tehdy vítězně pronikaly i v jiných oborech vědeckých, jak se to již dříve ukázalo hlavně ve veliké diskusi o podvržených rukopisech. Polívka stál v boji po boku Gebauerově a zasáhl do sporu několika články otištěnými v Athenaeu, jakož i informativní rozpravou, vydanou polsky.

Vedle prací jazykozpytných a filologických se Polívka v duchu ruské školy srovnávací obrátil k literatuře středověké a zabýval se románem o Apollonovi Tyrském, kronikou o Brun-