lidového zpěvu. Svého vztahu k lidové písni i své vydavatelské prakse K. Weis nezměnil ani později, jak svědčí sborník „Český jih a Šumava v lidové písni". Vyšlo 5 svazků (1928 až 1929) obsahujících 250 čísel (ale písní jest úhrnem asi 307); dílo má úkol popularisační a řadí se zásadním pojetím k starším sborníkům lidových písní upravovaných slovesně i hudebně a určených umělcům i přátelům lidového zpěvu vůbec. V posledních letech vyšly ještě sv. VI. až VIII. sbírky Weisovy.

„Blaťácké písně" působily své doby novostí a vzbudily zájem; vedle nich došly obliby sbírky: „Libické písně"; „Řečické písně"; „Bechyňské písně" — všecky tři sbírky vydal V. J. Novotný. — Ferd. Sládek: Trocnovské písně; O. Zich: 25 chodských písní; J. Bradáč: Plzeňské písně; Jindřich Jindřich: Třicet českých národních písní a tancii z Domažlická; Lidové písně pro ženský sbor. Chodské písně. I.—III. atd. Jindřich vydal také chodské písně pro mužský sbor i pro sbor smíšený. Srovn. ještě: Jan Kunc, „Slovácké"; Richard Kopa, „Kopřivnické písničky"; Milan Lichard, „Šesť ven co v zo slovenských nár. piesní složených v antických stupnici ach"; Viliam Figuš, „Slovenské ludové piesne"; Mikuláš Schneider-Trnavský, „Sbierka slovenských nár. piesní pre stredný hlas so sprievodem klaviera" atd. atd.

Ze sborníků obsahujících písně jednoho kraje vyniká Jindřichův „Chodský zpěvník" (I.—VII. 1926—1930), v němž vynikající skladatel Jindřich Jindřich sestavil celkem 934 nápěvů a 2610 tekstů, namnoze neznámých a velmi cenných. Autor dokonale zná píseň chodskou a dovede zachytiti její osobitosti; proto se Zpěvník řadí do skupiny nejrozsáhlejších a nejcennějších sbírek z jednotlivých krajů. Ze sbírek moravských zasluhuje zmínky pěkná oblastní sbírka „Zpěvy moravských Kopaničárů (1908), jež zapsal a vydal Janáčkův žák J. Černík, známý také svými články o lidové písni v Národop. věstníku a j. Novou sbírku slezskou vydal Frant. Myslivec, ,.Slezské národní písně, tance a popěvky" (1930). Na Slovensku vedle Slov. Spevů, sbírky Mišíkovy a vedle látky, kterou sebrali J. L. Holuby, L. Riznerová-Podjavorinská a j. nejdůležitější sbírku vydal K. A. Medvecký: „Sto slovenských 1'udových ballád" (1923), důležitý sborník obsahující jednak rázovité varianty, jednak nové teksty z rukopisných zásob vydavatelových. Z menších sbírek srovn. „Slovenské ľudové piesne. Pú-chovská dolina". Diel I. Sošit 1. (1926). Vydal Ján Geryk. Sbírka jest z jednoho kraje a proto má cenu, ačkoliv jest vydána podle zásad zastaralých, t. j. bez roztřídění, bez nejnutnějších poznámek srovnávacích atd.

Počtem i hodnotou zápisů vynikají převzácné sbírky rukopisné, jež chová Státní ústav pro lidovou píseň,137) na př.: Dr. K. V. Adámek: 1546 písní z okresu hlineckého. — J. Bradáč: 781 písní z Plzeňska, Kralovicka, Sulislavska a Stříbrska. — V. J. Dušek: 835 písní z jižních Čech, z Rokycanska a Zdicka. — Fr. Homolka: 2210 písní hlavně z Podřipska, Velvar-ska, Kralovicka, Boleslavská a Vlašimska. — J. Št. Kubín: 2278 písní z jižních Čech, z Jičínska, z Kladska, z Boleslavská, z Vysokomýtska a j. — Dr. O. Zich: 700 písní z Domažlická, Merklín-ska a Královéměstecka. Atd.

Ze studií o lidových písních vynikají hlavně práce, jimž obohatili naši literaturu národopisnou Otakar Hostinský a Leoš Janáček.

Otakar Hostinský138) (1847—1910) se počal zabývati lidovou písní v letech sedmdesátých, v těžkých bojích, kdy šlo o to vytvořiti moderní českou hudbu, avšak píseň ho zajímala jak po stránce estetické, tak i s hlediska formálního jako problém prosodický a rytmický: našel v lidových písních důkazy pro svou teorii, že přízvuk jest jejich jediným rytmickým principem a že každá studie o rytmu lidové písně musí přihlížeti k tekstu i k nápěvu, nechce-li se zbaviti spolehlivého základu vědeckého. Kromě toho mu lidová píseň byla vděčným polem pro rozbor literárně dějepisný, který by se pokusil proniknouti náplavem pozdějších věků k vrstvám starším a obnovil by souvislost novodobého lidového zpěvu se staršími obdobími. Proto se Hostinský vedle písní zapsaných ve stol. XIX. zabýval také naší duchovní lyrikou období reformačního, zejména stol. XVI. a šťastným dovršením oněch souběžných studií jsou dvě práce, které zůstávají úhelnými kameny historického badání o lidové písni světské: rozprava „36 nápěvů světských písní českého lidu z XVI. stol." (1892) a monografie „Česká světská píseň lidová" (1906). (Obojí vyšlo stručněji v Čes. Lidu r. I., III., V.)

Soustavné rozpravy z oboru hudební etnografie Hostinský počal uveřejňovati od let devadesátých, avšak již v jeho polemických statích z let sedmdesátých najdeme úvahy o lidové písni, na př. v článku „O nynějším stavu a směru české hudby" (Dalibor 1875), v němž odmítl nesprávné vývody M. Konopáska (srovn. výše str. 406) o nutnosti navázati na prototyp staroslovanské hudby, t. j. na ukrajinskou kolomyjku, k níž se česká hudba nezbytně vrátí, chce-li nabýti rázu vskutku „národního". Také v polemikách s Fr. Pivodou se Hostinský zabýval lidovou písní, zejména řešil otázku, jak mají umělci čerpati z tradice lidové. (Srovn. stať „Také některé myšlenky o české opeře". Hudební listy 1872.)

V letech devadesátých, v době Národopisné výstavy, Hostinský stál v čele ruchu sběratelského, ale měl na mysli také vědecké zužitkování nahromaděné látky. Pracoval jako místo-