předseda výkonného výboru výstavního a vedle toho se zabýval oddělením „Lidová píseň, hudba a tanec", o němž napsal pozoruhodný referát ve výstavní publikaci (Národop. výstava českoslov. 1895). Popsal celou exposici, ale připojil také důležité poznámky teoretické, odůvodniv mimo jiné, proč vědecké studium nesmí odlučovati teksty od nápěvů, nemá-li nastati povážlivá jednostrannost. Zejména metrice a rytmice lidové písně nikdo neporozumí, kdo jich nesleduje v souvislosti s nápěvem, poněvadž lid svou lyriku vždy jen zpívá, nikdy jí nemluví ani nečte. Ukázal také, jak horlivá práce sběratelská osvěžila jednak vědecké snahy teoretické a historické, jednak odstranila pověst o úpadku lidového zpěvu, poněvadž sběratelé zapsali v různých končinách Čech asi 2000 tekstů a nápěvů dosud netištěných. Veliký počet variantů tekstových a hudebních dokazuje, že naše lidová píseň se stále mění, vyvíjí, že ji můžeme pokládati za útvar živý. K tomu Hostinský připojil řadu jemných pozorování o nutnosti zapisovati a sledovati varianty, které jsou neocenitelnou pomůckou pro hlubší poznání struktury naší písně. Zcela obdobné myšlenky Hostinský projevil také v přednášce „O písni lidové", otištěné ve Věstníku Jednoty zpěváckých spolků českoslovanských (I. 1897).

Po Národopisné výstavě bylo ustanoveno vydati sebrané písně v souborném díle a Hostinský se hned horlivě ujal prací přípravných, avšak požár v tiskárně Vilímkově zmařil provedení. Vědecky se Hostinský dále zabýval lidovou písní, doplnil svou studii z Čes. Lidu a vydal ji knižně r. 1906. Vyložil v ní teoretické základy studia lidové písně, především definici, aby poněkud blíže určil pracovní pole a předmět badání. Rozeznává definici širší, se stanoviska psychologického (národopisného), a užší, se stanoviska hudebního (uměleckého). Se stanoviska národopisného řadíme v oblast lidové poesie také zlidovělé písně umělé, duchovní a světské písně kramářské, jakož i skladby písmáků a lidových skladatelů. Za podstatný znak lidové písně v nejužším smyslu slova můžeme pokládati jen ty projevy básnické a hudební tvořivosti lidové, které se udržely v ústním podání aspoň ve dvou pokoleních, poněvadž jen tím jest podán důkaz, že se píseň shoduje s povahou lidu a s obecným vkusem.

Pokládaje lidovou píseň za výtvar individuální, avšak podrobený vlivu kulturního prostředí i souboru podmínek společenských i hospodářských, Hostinský byl přesvědčen o neodvratném zániku lidové písně onoho typu, jejž známe ze starších sbírek, avšak přál si, aby zejména škola udržovala v paměti mladých pokolení staré umělecké dědictví a aby umělecká výchova vždy dbala lidové písně. Hostinský navázal na vývody Nebeského (srovn. zde str. 355) a svým pojetím písně jako dokumentu sociologického a psychologického odstranil zastaralé názory oceňující píseň především jen s hlediska estetického nebo jako doklad pro bájesloví. V tom směru Hostinský zahajuje nové období v dějinách badání o lidové poesii, avšak vyhnul se positivistické strojovosti, před níž ho chránil jeho vytříbený smysl umělecký a jeho moderní názor na problémy uměleckého tvoření, plně odůvodněný teprve dnešní psychologickou estetikou.

Po stránce teoretické Hostinský na rozdíl od Bartoše a přímo proti němu zdůraznil, že vlastní invence zpěvákova se především projevuje v tvorbě tekstu, k němuž potom hledá nápěv vybíraje prvky jednak z lidové hudby nástrojové, jednak z písní duchovních, tanečních i z vojenských pochodů atd. Z těchto základů vyrůstají nápěvy pouhou kombinací, t. j. mechanickou associací. Vynikající znatel lidové hudby, dr. O. Zich soudí, že „jedna z největších praktických zásluh Hostinského o lidové umění" tkví právě v tom, jak dovedl postihnouti veliký vliv lidové hudby instrumentální. (Národop. věstn. českoslov. V. 1910, str. 105.)

Ze studií o lidové písni si Hostinský vyvodil princip správné deklamace hudební a ukázal, že podstatný znak „Českosti" lidových písní tkví především v rytmu, nikoliv v útvarech melodických. Proto odmítl přejímání hotových nápěvů lidových háje všude požadavek, aby si umělec našel své výrazové prostředky plně přiměřené zvolenému předmětu bez ohledu na „folkloristickou" barvitost. Soustavný výklad podává důležitá rozprava „O prosodii a rhythmice českých písní lidových" (Národop. sborník českoslov. I.).

Vydav r. 1906 základní spis o lidové písni Hostinský pokládal svou činnost v oboru hudební etnografie za skončenou, avšak byv postaven v čelo „Českého pracovního výboru" v rámci podniku „Lidová píseň v Rakousku" ujal se práce po všech stránkách. Jeho vědecká autorita i mravní vliv jeho ušlechtilé osobnosti mocně působily i na cizince, a proto Hostinský jako předseda českého výboru a zároveň jako člen hlavního výboru vídeňského znamenitě dovedl pečovati o naše věci při všech jednáních, nezapomínaje při tom sesterského výboru moravského, ani požadavků společných všem výborům slovanským. Zejména důsledně hájil — a obhájil — autonomii výborů v jednotlivých zemích, avšak i jinak význačně zasáhl do dějin podniku „Lidová píseň v Rakousku" návrhy, jimiž odůvodnil soubor zásad vydavatelských. Žádal, aby dílo především zůstalo jen edicí pramenů, podávající látku budoucímu badání, aby se však dbalo úplnosti pokud možno největší, přesnosti, kritičnosti, ale také spolehlivosti připojených zpráv, rejstříků a poznámek. Všecky tyto návrhy směřovaly k jedinému cíli: aby chystaná sbírka byla vskutku monumentální svými základy i vědeckou metodou zpracování.

Činností v českém výboru O. Hostinský dovršil svou práci v oboru lidové poesie; tvůrce novodobé estetiky české zůstává také vůdčím představitelem nového směru v badání o lidové písni.