Zásady Hostinského žádající po umělci, aby svérázu nehledal v hotových nápěvech, v podstatě přejímá také Leoš Janáček (1854—1928), avšak jeho pojetí bylo jiné a jiný byl také cíl, k němuž směřoval. Hostinský se pokusil objasniti podstatu lidové písně vědecky, Janáček zůstává i ve svých statích odborných především umělcem; lidový zpěvák mu splývá s krajinou v jediný náladový obraz, jehož barvy se pokouší zobraziti básník podmanivého slohu a veliký hudebník.

Janáček svou tvorbou hudební ztělesnil touhy družiny olomoucké po dílech osobitých, vyrostlých z půdy lidové, avšak jeho vztah k lidu byl hlubší a svéráznější. Kruh Havelkův v podstatě zůstával v oblasti národopisu romantického; doporučoval podání i lidový ornament jako hotové vzory a žádal, aby se umělec přiblížil stilisaci ustálené tradicí, kdežto Janáček postoupil k živé mluvě lidové a rozborem jejího rytmu i jejích rysů melodických se snažil zjistiti základní prvky výrazu hudebního s přesností naturalistického romanopisce, který pečlivě sbírá „dokumenty života", aby pozorování získaných metodami vědecké sociologie užil pro své dílo. Tvůrce „Její pastorkyně" byl však dalek bezduchého vztahu k látce, byl dalek oné prostoduché „exaktnosti", jíž zastírali svou neschopnost řemeslní výrobci naturalistické prosy: v složité osobnosti Janáčkově doplňuje umělce živelního nadání hudební teoretik, který prošel školou Helmholtzova positivismu a má na mysli ideál matematické přesnosti. Sledujíce Janáčkovu touhu postihnouti metodou experimentální tajemství živého jazyka, jeho melodický tok a rytmus, připomínáme si, jak Leonardo da Vinci usiloval pochopiti tajemství barevných odstínů i jemné rysy antických soch údaji o množství barev i rozborem geometrickým, zatím co v umělecké tvorbě byl především poslušen vnitřního hlasu. Praví-li Janáček v předmluvě k své poslední sbírce, že by bylo třeba pro vědecké práce o lidové písni měření až do tisíciny vteřiny, uvědomujeme si, že zašel příliš daleko žena se za přeludem naprosté přesnosti. V odborných pracích Janáčkových teoretik zůstává daleko za intuitivním umělcem, který si z mladých let zachoval úctu k metodám psychofysiologickým, jemuž však soustavná práce vědecká byla cizí.

Syn českého učitele, krajan a později žák Pavla Křížkovského, Leoš Janáček dětská léta prožil v prostředí blízkém lidové písni a lásku k písňovým i tanečním formám lašským a valašským si zachoval po celý život, ačkoliv později velice důkladně poznal vedle písně české zejména lidovou poesii slovenskou.

Styk s Frant. Bartošem vedl k plodné spolupráci. Pro sbírku „Národní písně moravské v nově nasbírané" (1889) Janáček Bartošovi vybíral písně s hlediska hudebního a přispěl do úvodní rozpravy Bartošovy kapitolou VII. o hudební stránce písní. Pozornost umělcovu zaujaly hlavně rázovité tance východomoravské a moravskoslovenské, jak svědčí mimo jiné „Rákos Rákoczy. Obrázek z moravského Slovenska s původními tanci a zpěvy v 1 jednání", společné dílo tří autorů, L. Janáčka, J. Herbena a choreografa A. Bergera. Dílko bylo přijato dosti příznivě, jako „tančené národní vyšívání" (Čes. Thalia, 1891, str. 265), ačkoliv kritika vytkla, že skladba, přeplněná krásnými tanci, nezužitkovala choreograficky všech podnětů skladatelových. Tehdy Janáček ještě stál na úrovni folkloristické malebnosti, ačkoliv zájem o tance svědčil o samostatné práci sběratelské.

Výsledky pronikavého studia východomoravské lidové písně podává „Ukvaldská lidová poezie v písních" (1899), 13 písní s klavírním průvodem, který průměrné Hbivosti neobětoval starobylou jednoduchost ani rázovitý rytmus a bohaté modulace harmonické — ohlasy lidové hudby nástrojové. Janáčkovy klavírní průvody, jež složil k Bartošově „Kytici z nár. písní moravských", překvapily zvláštním rázem, poněvadž čerpaly z neznámých hlubin lidové tvorby, jako na př. k typickým písním břeclavským.

Do Čes. Lidu a jiných časopisů odborných přispěl články z oboru hudební etnografie, z nichž vyniká zejména stať o hudebních osnovách lidových tanců na Moravě (Č. L. II. 1893); k ní připojil 23 tanců lašsko-valašsko-slovenských podle vlastních zápisů. K tancům lašským se vrací studie „Některé lašské tance" v Časop. mor. mus. zemského I. 1901.

Zabývaje se jako učitel, badatel i tvůrčí umělec studiem lidské mluvy Janáček prodlením let vybudoval svou teorii nápěvkovou, kterou objasňuje v široké souvislosti s lidovou písní rozsáhlá rozprava „O hudební stránce národních písní moravských", otištěná ve sbírce „Národní písně moravské v nově nasbírané" (nákl. České Akademie 1901), vydané Bartošem za spolupráce Janáčkovy. Nápěvkem Janáček rozumí melodickou i rytmickou stránku mluveného slova v živé řeči lidové a vykládá, jak lidová piseň má své kořeny v mluvě. Ve stati „Z knižní nálady" (Moravskoslezská revue XI. 1915) Janáček pokládá „nápěvek lidové mluvy, nezměněný vlivy školními, za nejčistší a nejbezpečnější český výraz hudební". Řídě se svým teoretickým požadavkem, Janáček v dalších letech sebral veliké množství nápěvků, jež shrnul ve statích: „Nápěvky dětské mluvy. Řada rozprav a materiálu na základě studií o českém dítěti." (Čes. Lid XIII., XIV., XV.) — „Nápěvky naší mluvy vynikající zvláštní dramatičností." (Časop. mor. musea zemského. III. 1903.) — „Alžběta" (Moravská čítanka) a j. Odborná kritika nesouhlasí s vývody Janáčkovými a hledá prameny lidové písně jinde, poněvadž nápěvková teorie nedovede vysvětliti, jak prchavé vlnění nápěvků přechází v pevné intervaly. (E. Axman.) Naproti tomu jest třeba vděčně uznati záslužné úsilí, jež