Zájem o přísloví, patrný již ve středověku, vzrostl v době humanistické, kdy si vážili přísloví pro jejich význam didaktický a jazykový. /. A. Komenský (srovn. výše str. 309.) sestavil sbírku přísloví, uživ jednak svých zásob sebraných v lidu, ale také pramenů knižních, latinských, německých i polských. Jeho „Moudrost starých Čechů" vydal J. V. Novák (1901). Z pracovníků osvícenských se příslovími zabýval Jos. Dobrovský, v období romantickém zpracoval obsáhlé dílo Čelakovský (srovn. str. 324/25). V letech devadesátých vyšlo 2. vydání Mudrosloví Čelakovského (1893) péčí ]. V. Nováka, doplněné látkou slovenskou a českou.

Na Slovensku vydal velice významnou sbírku Adam Peter Záturecký (f 1904). Počal sbírati přísloví již r. 1863, avšak teprve v letech devadesátých doplnil svou látku na 13.000 čísel — vlastním úsilím i obětavou pomocí přátel — a odevzdal rukopis České Akademii, jejímž nákladem vyšla r. 1897 „Slovenská přísloví, pořekadla a úsloví", dílo důležitosti základní. Na podnět Zátureckého se sbíralo i později a v 1. 1895—1910 vyšlo zejména v Slov. PohFadoch a v publikacích Mus. slov. spoločnosti asi 20 sbírek namnoze rozsáhlých.

Ze spolupracovníků Zátureckého vedle Fr. Šujanského vynikl Eudevít V. Rizner (1849 ' až 1913), jeden z nejušlechtilejších buditelů slovenských. Od r. 1870 působil jako učitel v Ze-mianském Podhradí, vyvinul všestrannou činnost naukovou i osvětovou a byl také horlivě činný na poli národopisném; z pozůstalosti otiskl Sborník Mus. slov. spoločnosti (1913) sbírku „Bošácke pořekadla, príslovia a úsloví a" (753 čísel). Hlavní zásluhu o národopis si však získal monumentálním dílem ,,B ib li o g r a f i a písomníctva slovenského" (I. 1929—), jež shrnuje přebohatou látku od nejstarších časů do r. 1900 a nyní vychází péčí Matice Slovenské. (Sv. IV. vyšel r. 1932. Obsahuje písmena P—R.)

Z prací o českých příslovích vyniká dílo V. Flajšhanse: „Česká přísloví. Sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl I. Přísloví staročeská." Sv. 1.—2. (1911; 1913). Autor měl na mysli úplný soubor a proto do dílu I. pojal přísloví staročeská (do XV. stol.) připojiv podrobný úvod poučující o hlavních sbírkách světových. Díl II. měl obsáhnouti zbývající materiál pozdější a věcný přehled přísloví. „Česká přísloví44 až dosud zůstala torsem, ale mají důležité místo v příslovnické literatuře slovanské.

Významné nálezy tekstů Klaretových daly možnost podstatně prohloubiti studium lidových hádanek. Základy srovnávacího rozboru vybudoval V. Flajšhans statí „Naše hádanky" (Národopisný věstník českoslov. XVIII. 1926), v níž mimo jiné zpracoval rukopisné dílo Klaretovo „Enigmaticus".

Od let čtyřicátých, kdy Božena Němcová v Květech otiskla „zaříkací formule (srovn. str. 347),' přibylo prodlením několika desetiletí mnoho látky, avšak o rozbor srovnávací se pokusil teprve dr. Ota Dubský: v Sébillotově „Revue des traditions populaires" (XXV.—XXVI.) otiskl informační snůšku „Les formu les de conjurations tchěques comparées aux formules des autres nations", a později vydal rozpravu, kterou odborná kritika ocenila jako základ díla soustavného: „Zaklínači formule a lidová zaříkadla v západních a jižních cechách" (Sborník histor. musea v Plzni. IV. 1919).

Zvykosloví československé zpracovali v hlavních rysech podle požadavků srovnávací metody etnologické Čeněk Zíbrt a hlavně Lubor Niederle. Čeněk Zíbrt došel uznání v kruzích vědeckých svou doktorskou disertací „Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk44 (1889), v níž prozkoumal obyčeje výroční od Nového roku do vánoc jakož i některé oddíly z demonologie vzbudiv podiv sčetlostí i rozsahem zpracované látky. Teprve tato práce, jež zůstala Zíbrtovou nejdůležitější monografií zvykoslovnou, organicky spojila obyčeje zaznamenané v lidu se zvyky staročeskými. Prodlením let vyšlo téměř nepřehledné množství Zíbrto-vých statí, drobných příspěvků, výňatků z rukopisů a starých tisků atd. hlavně v Českém Lidu, avšak snaha zachovati časopisu pestrý, zajímavý obsah, leckdy redaktora sváděla k povrchnosti. Souborného, srovnávacího díla zvykoslovného, žel, nevytvořil, ačkoliv si řadou prací připravoval látku, na př. spisem „Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku44 (1894). Dovršením mnohostranné práce Zíbrtovy v oboru našeho zvykosloví jest populárně vědecký soubor zpráv a výkladů o výročních obřadech, hrách a zvycích „Veselé chvíle lidu českého", sv. I.—VIII. (1909—1911). Národopisec najde velice důležitý materiál též v nejrozsáhlejším díle Zíbrtově, v „Bibliografii české historie4' (I.—V. 1900—1912), jež všude přihlíží na př. k pověstem, pověrám, obyčejům atd. Přes povrchnost, zaviněnou nemírnou psavostí v posledních letech před světovou válkou, Čeněk Zíbrt má v dějinách našeho národo-pisu významné místo jako zakladatel kritického srovnávacího badání o zvyko-