sloví československém. Zájmem o zvykosloví a znalostí středověké literatury české, osvědčenou v četných statích v Čes. Lidu a j. se Zíbrtovi blíží Jan Soukup; zvykoslovím se odborně zabývá dr. Drahomíra Stránská (srovn. výše). K srovnávacímu výkladu vede své žáky prof. K. Chotek, jak svědčí na př. obě monografie dra A. Václavíka (srovn. výše str. 453).

V bájesloví průkopné dílo vytvořil Jan Máchal spisem „Nákres slovanského báje-sloví" (1891), jejž kritika posoudila velice příznivě. Význam knihy Machalovy tkví především v tom, že autor prozkoumal rozsáhlé sbírky slovanského folklóru nahromaděné obětavou prací několika pokolení, že kriticky ocenil a soustavně roztřídil přebohatý materiál k slovanské demonologii obsažený ve sbornících lidového podání. Nové, stručnější vydání Nákresu bez podrobných dokladů, které vyšlo ve Světové knihovně („Slovanské bájesloví", 1907) přihlíží k pozdějším pracím a podává roztřídění přehlednější. Anglické zpracování vyšlo ve III. sv. sbírky „The Mythology of all races in thirteen volumes" (1918).

Srovnávací badání o československém zvykosloví i bájesloví dovršil Lubor Niederle (* 1865) ř. profesor archeologie a etnologie na univ. Karlově, první předseda Slovanského ústavu v Praze. Po dvou desetiletích odborných příprav vydal v 1. 1911—1925 kulturní oddíl Slovanských starožitností, „Život starých Slovanů", 4 svazky, v nichž se zvykoslovím zabývá dílu I., sv. 1. obsahující v kap. II. „Fysický život starých Slovanů", t. j. výklad o zvycích od kolébky do hrobu a v kap. III. podrobný popis slovanského pohřbu, kdežto výklady o zvycích a obřadech výročních jakož i o bájesloví podává dílu II., sv. 1. „Víra a náboženství".

Knihopisný přehled, jejž tuto podávám, může jen krátce upozorniti na látkové bohatství díla Niederlova. Jím se zvykosloví československému dostalo srovnávacího výkladu v rozsáhlém rámci slovanském a kritický rozbor ukázal, pokud zvyky a obyčeje lidové mají obdoby v tradici starší, známé z pramenů. K tomu cíli bylo třeba soustavně zpracovati slovanské zvykosloví a zjistiti podstatné rysy. Také v tom směru jest obrovská práce Niederlova základem, na němž bude lze po desetiletí budovati dále. Bájesloví v pěti kapitolách shrnuje výsledky kritické práce slovanské filologie do světové války a třebaže se vyhýbá pokusům o „soustavy", podává obraz soustavný a ucelený, vědecké základy slovanské mytologie. Vůdčí zásady díla L. Niederle uvedl v kap. I. Jest stoupencem man i srnu, t. j. teorie vykládající, že představy náboženské se vyvinuly z uctívání zemřelých předků, avšak liší se od J. Máchala, důsledného stoupence manis-mu tím, že nepokládá kultu předků za jediný zdroj náboženských představ, jsa přesvědčen, že na př. pro ctění těles nebeských i jiných zjevů přírodních chybí podklad manistický. Niederle přesně rozlišuje jevy doložené jen pro jednotlivé oblasti slovanské, na př. pro Slovany polabské, od rysů, společných všem Slovanům, naproti tomu však právem odmítl přílišnou skepsi ukázav, že jest třeba studovati mytologii jednotlivých národů slovanských na širokém základě srovnávacím, poněvadž jen tak se výklad vyhne jednostrannosti.

Dílo Niederlovo vzbudilo podiv světové kritiky nejen rozsahem, ale i uměním souměrně zpracovati obrovskou látku s hlediska kritického, jehož vysoká úroveň dává SI. st. význam nepomíjející. Tvůrce Národopisného musea jest také tvůrcem srovnávacího zvykosloví československého. Kulturní oddíl starožitností slovanských obsahující také výklady o kultuře hmotné, pokládám za vrcholné dílo národopisu československého vůbec. Obsahem se druží k „Životu starých Slovanů" důležitá kniha „O pravěku slovanském" (1912), v níž prof. dr. Josef Janko podal souborný nástin s hlediska linguistické paleontologie. Prof. Janko také kriticky zasáhl do sporu vzešlého z tvrzení prof. J. Peiskera o vztazích starých Slovanů k Turkotatarům a Germánům a dokázal omyly Peiskerovy s hlediska jazykozpytného (Věstník České Akademie XVI. 1908).

O přečetných pracích z oboru lidové kultury hmotné byla zmínka již dříve v kapitolách objasňujících vývoj našeho národopisu v posledních desetiletích a proto tento soupis přestává na několika dílech základních.

Statistický popis národa československého podal prof. L. Niederle v knize „Slovanský svět" (1909) navazující na slavnou tradici Šafaříkova Slovanského národopisu. L. Niederle zpracoval také důležitou „Národopisnou mapu uherských Slováků na základě sčítání lidu z r. 1900" (1903). Národnostní mapu republiky Československé" (1926) podle sčítání lidu z r. 1921 sestavil dr. Antonín Boháč; Dialektologickou mapu moravskou (1926) navrhl prof. František Trávníček a podle jeho údajů ji zpracoval Zeměpisný ústav Masarykovy university v Brně, jejž řídí prof. dr. Frant. Koláček. — O pracích dialektologických a o studiu místních jmen se tuto nezmiňuji, poněvadž o nich souborně pojedná oddíl věnovaný jazyku.

Výklady o' lidových stavbách, jimiž se československý národopis počal odborně zabývati od let devadesátých, prohloubila základní práce Niederlova ve 2. svazku I. dílu „Života