Přijeli jsme. Sestupujeme s vozu, blížíme se vysokému, směle rozpjatému oblouku dřevěné brány a točidlem vstupujeme do výstavy. Velký, volný prostor před námi, s rozlehlým kobercem zeleni, zahrazený v zadu národopisným palácem, po stranách podélnými budovami sbírek pražského musea a výstavy spolkův, k níž jsou připojeny výstavky Čechův v cizině, zvláště Čechův vídeňských, a výstava technická. Před zelenou plání vítá nás povýšená, z barevných rostlin uměle vytvořená česká koruna, v pravo a v levo před podélnými budovami krásné menší stavby renaissanční: domy pro správu výstavy. V jednom — pravém — vládne výkonný výbor, na protějším čtou se lapidární nápisy: »C. k. policejní komisařství« a »C. k. poštovní a telegrafní úřad«. Jsou to nápisy české — pouze české, v celém českém království a v celé říši pouze české. Nápisy dvoujazyčné z doby jubilejní výstavy byly odstraněny. V té změně pouhých prostých nápisů tají se celý národní rozdíl mezi výstavou jubilejní a národopisnou ...

Bezděky nás to táhne ku hlavnímu, národopisnému paláci. Ale tu se nám mezi stromy na pravo zakmitne americký prapor. Co to? Amerika na české výstavě v Praze? Ano, to jsou Čechové američtí, kteří si tu zřídili své

Skupina vesnického nábytku v národopisném paláci.

vlastní oddělení, nešetříce nákladu, jen aby osvědčili svou lásku k zemi mateřské a svou bratrskou spojitost s celým ostatním národem. Mají tu svůj dřevěný kostelík — věrně napodobený první kostelík katolických Čechů v Americe, mají tu residenci, farmu a hostinec. Na pravo odtud hledí na nás milá upomínka na vznik výstavy národopisné — stará Česká chalupa z výstavy jubilejní, sloužící tou dobou sbírkám zamýšleného musea zemědělského, několik menších soukromých pavilonů a oddělení hospodářské. Dva pavilony s výstavou škol obecných, měšťanských a pokračovacích, pavilony sokolský, hasičský, pravěku zemí českých a církve evangelické jsou dalšími podstatnými členy kolonie staveb tuto stojících. Vyjdouce z nich pozdraveni jsme krásným květinovým sadem, jenž se prostírá odtud před východní částí paláce národopisného. Přerušen volnou cestou a pavilonem hudebním má své pokračování před západní částí paláce. Mezi ním a palácem jest hořejší korso výstavy, vroubené řadami železných, štíhlotvarých stolic. Před orche-stradou — nad širokým zeleným lánem trávníka, jenž se táhne sem od hlavní brány výstavy, trůní Schnirchova kovová socha krále Jiříka Poděbradského.

Ale již vstupme do samého paláce národopisného, jehož mohutné moderní tvary vévodí celému hořejšku výstavy. K jeho dvěma křídlům přistaveny jsou čtyři malé dřevěné pavilony. Tři slouží zábavě, čtvrtý hojné práci žurnalistické. Na té veliké budově vypadají jak vlaštovčí hnízda. Pominouce jich, vejdeme do samého paláce — a učiníce v něm několik kroků, staneme před nezvyklým pohledem.

Jsme ve středu národopisného paláce, jsme pod vysokou smělou klenbou ze železa a skla — a jsme na místě, které polo jako chrám, polo jako dvorana jímá mysl zvláštní náladou. Co se tu našim zrakům jeví, jest jakýsi symbol celé výstavy. V pravo a v levo malá sousoší, představující orání, před námi sochy světců, kolem dokola modely staveb