kračuje pak jako Krivanská Fatra (1668 m) a Magura k severovýchodu. Východně odtud zdvihá se, ohraničen na vše strany údolím řek, mohutný žulový massiv Vysoké Tatry se štítem Gerlachovským (2663 m) a Lomnickým (2634 m). Pohled od jihu, kamž příkře spadá, jest na V. Tatru velkolepý. Ještě dále k východu za Popradem zdvihají se jako poslední člen západních Karpat oblé kopce do výše 1284 m. Mezi Nitrou a Hronem objevuje se vnitřní krystallinická zona Karpat z počátku jako Velká Fatra (1591 m) ve směru severním a dále jako Nižná Tatra (Králova hola 1943 m) ve směru východním, na jižní pak straně Hronu šíří se Uherské Rudohoří s horou Polanou (1459 m) v západní a se Stolicou (1480 m) ve východní části. Na jih odtud rozsáhlá nížina řek Ipoly a Šajavy dělí pohoří toto od Matry (1010 m), jejíž jižní svahy dotýkají se velké roviny uherské. Na východním břehu Hernadu setkáváme se s dosti rozsáhlým tra-chytovým pohořím Prešovsko-Tokajskýrn, jehož jižní svah Hegyalja rodí nejlepší víno celé říše. Tím končíme přehled horopisný.

Vodopisné poměry té které země jsouce výsledkem reliefu půdy, jejího slohu geologického jakož i poměrů klimatických mají zajisté vliv nemalý na utváření se osudů dotyčné končiny. Tak jako hory, byly i veletoky často hranicí ethnickou, jež dělila od sebe národy, byly však také drahou, po níž se šířila kultura, jakož nelze popříti jich rozhodný vliv již při osazování se primitivního obyvatelstva. Až do vynalezení železnice byly nejdůležitější drahou dopravní a ještě dnes mají veliký význam tam, kde běží o láci a nehledí se na rychlost při dopravě zboží. — Tento moment spojovací v největší části zemí českoslovanských ovšem odpadává, neboť z obou samostatných řek — Labe a Odry — náleží nám pouze horní, pro větší lodi málo splavný tok. Ku spádu poměrně značnému pojí se tu bohužel malé množství vody, jež mimo to ještě podléhá během roku značným proměnám. Nelze tudíž mluviti u nás o nějakých zvláště výhodných poměrech vodopisných, zároveň však také netřeba býti v tom ohledu pessimistou; neboť i dnešní neupravená síť řek a potoků poskytuje všude s dostatek vody ku potřebám hospodářským a průmyslovým, a to jest v prvé řadě požadavek, na nějž se víže hmotný byt obyvatelstva. Že pak upravení našich řek bude míti mnohé blahodárné účinky, o tom sotva lze pochybovati, třebas bychom se při tom neoddávali nějakým přehnaným illusím.

Země českoslovanské náležejí vodopisně k oblastem tří moří: Severního, Baltického a Černého. Králický Sněžník jest z nejdůležitějších bodů na oné veliké rozvodní čáře, jež dělí Evropu v část okeanickou (západ a sever) a středomořskou (jih a východ). Zde, na Králickém Sněžníku, stýkají se oblasti zmíněných tří moří a rozvodnice odtud vybíhající vyjímá na západě Čechy z oblasti černomořské, kdežto na východě loučí úvodí Odry a Visly od dunajského. Vodní sítě našich zemí jsou velmi jednotně vyvinuty, tak náležejí Čechy téměř celé úvodí Labe, Slezsko téměř celé úvodí Odry, Morava až na malou výjimku úvodí Dunaje a Slovensko celé úvodí této řeky. Ze všech sousedních zemí sice přitéká do Čech po nějakém potůčku, ale veškeren tento přítok vody do Čech jest tak nepatrný, že s ním netřeba ani počítati. Stejně nepatrný jest mimolabský odtok z Čech, jak ku Odře (Zhořelecká Nisa, Stěnava), tak k Dunaji (Jilec, Řezen, Svratka).

Tok řek českých druží se velmi pravidelně ku poměrům horopisným. Koryta říčná jsou téměř vesměs zařezána do puklin směru souběžného buď se Šumavou neb s Rudohořím a ústí vesměs do dlouhé rýhy, jež ve směru poledníkovém protíná celou českou zemi. Tento od jihu k severu tekoucí proud jest jedinou hlavní řekou Čech, bez ohledu na to, zdali se dle zvyklosti nazývá Vltavou, nebo od Mělníka ku hranicím Labem. Stává se přečasto, že lid za pramen velké řeky označuje tok, jenž vývojem i délkou zůstává za svými druhy a tudíž jména pramenné řeky nezasluhuje. Tak jest tomu i u nás a dnešní jméno odtoku z Čech jest poněkud nesprávno, neboť na stoku obou soupeřů u Mělníka vyniká Vltava — pro niž ostatně jako pramennou řeku mluví i směr severočeského Labe — jak úvodím, tak i délkou a z pravidla i množstvím vody nad Labe.

Ohře samo, jež bývá někdy uváděno jako jedna ze »tří hlavních řek«, mohlo by si na to činiti nároky nejvýše vzhledem ku své hospodářské důležitosti, kdežto jinak úvodím a zvláště množstvím vody zůstává daleko za Berounkou. Ku korytu vltavskolabskému (Labe od Mělníka) vysílají pohraničně hory od západu i východu po 3 přítocích, z nichž každý tvoří, abychom tak řekli, nejen vodopisnou, ale i horopisnou a geologickou oblast pro sebe. Jsou to Otava z předhor šumavských, Berounka z české pánve silurské, Ohře z třetihorní pánve třeboňské, Sázava z vlastních prahor a Labe až po stok u Mělníka z útvaru křídového. Množstvím vody, jež ročně Labe u Hřenska odvádí za hranice, cení se na 10 km3. Uvážíme-li, že s tímto množstvím odtéká ročně za hranice také 1,947.000 m. tun pevných látek ve vodě rozpuštěných, docházíme k úsudku, že při zachování týchž podmínek snížila by se země naše za 6900 let o 1 mi.

Bohužel často bývají Čechy navštíveny povodněmi. Pouze v l. 1826 až 1890 vystoupila Vltava v Praze 25krát o 2 m, 5krát přes 3 m a 3krát přes 4 m nad normal. Splavnost řek obmezuje se ovšem pouze na menší lodi, jest však značná pro vory (841 km). Průplavy jsou nečetny a nepatrny, sloužíce z pravidla jen dopravě dříví, vysoušení močálů, napájení rybníků. Jezírka, upomínky to bývalých ledovců, jsou nepatrná. Zachovalo se jich několik, zvláště v Šumavě, totiž Plockelsteinské (13 ha), Čertovo (9 ha), Černé (4 ha) Stubenbašské (4 ha). Vynikají vesměs krásami přírodními. Pravými obry proti těmto tůním jsou české rybníky. Nalézají se hlavně v jižních Čechách a v rovině polabské. Ačkoli toto kdysi tak slavné české rybníkářství po dlouhý čas nalézalo se v úpadku, přece i dnes ještě udává ministerstvo orby v Čechách 3515 pozoruhodných rybníků, jež zaujímají 12.000 ha, číslo zajisté imposantní, jež však jest jen šestinou toho, co nalézáme v josefínském katastru před sto lety. Některé z těchto rybníků hledají velikostí sobě rovny, tak ku př. Rožmberský o 721 ha, Bezdrev na Hlubocku o 520 a Horusický na Třeboňsku o 439 ha. Veškerá rozloha blat dosahuje v Čechách sotva 800 ha. Se slatinami a rašeliništěmi potkáváme se zvláště na Šumavě a v Rudohoří. Rozloha jich přesahuje asi o čtvrtinu plochu rybníků.