Přes rozvodí orograficky na českomoravské planině téměř neznatelné octneme se na Moravě. Útvar vodní sítě moravské jest v menších rozměrech napodobením Čech s tím však hlavním rozdílem, že česká hydrografická pánev má hlavní sklon u severu, moravská pak k jihu. I zde jeví se soustředění všeho vodstva v koryto jediné řeky Moravy, avšak úvodí této řeky jest poněkud jednostranně — na pravém břehu — vyvinuto a tak se stává, že úvodí jediné Dyje rozsahem převyšuje úvodí ostatní Moravy. Dyje sbírá u Mušova vodstvo veškeré českomoravské planiny, stok její s Moravou však nalézá se již v Rakousích (u Děvína). Směr těchto přítoků jest diktován sklonem planiny, tak že postupně mění řeky zdejší tok svůj z čistě východního ve zcela jižní. Z přítoků Moravy z levé strany jediná Bečva jest poněkud pozoruhodnější.

Asi jedna jedenáctina rozlohy markrabství Moravského náleží úvodí řeky Odry, jež vzniká z Olše a Ostravice plynoucích z Karpat a z vlastní Odry a Opy přicházející ze Sudet. Odra, jež ostatně dostává něco vody i z Čech, jest řeka po výtce slezská. Jenom nevelká část východního Slezska náleží úvodí jiného veletoku baltického, totiž Visly, a z nepatrné plochy vévodství stéká voda do Váhu. Jako o řekách českých, tak ani o moravských nelze říci, že by vynikaly zvláštním množstvím vody. Průměrné množství vody v řece Moravě při jejím stoku s Dyjí u Lanžhota odhaduje se na 60 m3 ve vteřině, což by odpovídalo asi vodnatosti Čech. Větších jezer Morava nemá; pro Kobylské jezírko u Hodonína, jezero u Vejvanovic a jezírko Měnínské hodí se lépe název rybníků. Pozoruhodnějších rybníků jest na Moravě a ve Slezsku 675, ač i zde jevil se v posledních dobách značný úpadek rybnikářství.

Poměrně mnohem bohatší vodou, než řeky české a moravské, jsou řeky Slovenska. Berou vesměs vznik svůj na severním a jižním svahu Liptavského pohoří a dotékají přímo Dunaje. Pouze ve východní části Šajava a Bodrog tekou do Tisy. Postupně od ústí Moravy k východu jsou přítoky Dunaje Váh s Oravou a Nitrou, jenž ústí u Komárna, Hron a Ipola ústící u Ostřehoma. Průměrné množství řekami těmito do Dunaje odváděné cení se přes 600 m3 ve vteřině. Pouze nepatrné množství vody odvádí Poprad z Vysoké Tatry ku Visle. Zjevem velice zajímavým jsou v Tatře » mořská oka«, jezírka to položená ve výši 1356 až 2200 m n. m. Kořistka počítá značnějších 24 na severní a 34 na jižní straně Tatry, úhrnem jest jich však 112. Hladina Velkého rybího, největšího z nich, zaujímá 34 ha.

V podnebí zemí našich setkává se vliv atlantického okeanu s vlivem východního kontinentu. Na mohutném valu Karpat dokonává vliv okeanu, tak že Slovensko má podnební poměry lišící se od zemí koruny České. Tyto tvoří—jako téměř v každém jiném vzhledě — jednotu klimatickou, již děkují svému zvláštnímu omezení horopisnému. Kdyby pomezné hory naše nezabraňovaly přístup větrům mořským, měli bychom vlažnější zimu a chladnější léto, tudíž podnebí méně kontinentální. Poměry horopisné zatlačují, především v Čechách, do pozadí účinek zeměpisné šířky. Při téže nadmořské výšce jsou severní Čechy téměř stejně teplé jako Čechy jižní. Nízké a prostřední polohy Čech mají výstřednější poměry teploty než polohy horské.

Nejteplejší jest nížina na severu a ve středu Čech. V Praze zvyšují místní činitelové teplotu o 1/2°; obnáší tu ve výši 202 m n. m. (Klementinum) průměrná teplota ledna —2,6°, července 19,20, celého roku 8,9°, kdežto již na Petříně je průměr roční jen 7,5°—6°. Nejdrsnější jsou horská pásma pohraniční, z nichž opět Krkonoše a Jizerské hory jsou v téže výši chladnější než Rudohoří neb Šumava; v Krkonoších leží nejstudenější bod země, Sněžka (l600 m) s teplotou v lednu 8,3° zimy, července 8,9° a celého roku 0°. Rušivě zasahují v přibývání teploty na jaře tak zvaní »ledoví muži« (12.—14. května), dostavující se s větrem severním.

Děsťoměrná síť česká jest hlavně zásluhou prof. F. Studničky snad nejhustší na zemi, obsahujíc v roce 1893 759 pozorovacích stanic, tak že rozdělení srážek známe poměrně velmi dobře. Mimo pohraničně hory lze v tom ohledu děliti Čechy na část západní a východní. Část východní, s průměrným množstvím srážek 60—70 cm, sahá téměř až k Jizeře a Vltavě, část západní průměr má o 10 cm nižší. Pro Prahu obnáší roční průměrné množství deště 45,5 cm. kdežto prof. Studnička pozoroval na Novém Městě v l. 1874—1888 v poloze nižší průměr 53,2 cm. Nad 80—100 cm prší jen ve výše položených krajích na severních a jihozápadních hranicích, mezi 120 až 150 cm pouze v nejvyšších částech Šumavy (vrchovisko Otavy a Vltavy) a Krkonoš. Rozdělení deště na doby roční odpovídá požadavkům zemědělství, neboť největší množství srážek spadá v červnu neb červenci, nejméně v lednu a únoru, poměrně nejužším měsícem jest září. Hory mají zvláště ve vyšších polohách množství deště stejnoměrněji rozděleno než střed země, kde téměř polovice všech srážek připadá na léto, kdežto v horách přichází průměrně na každé roční počasí asi čtvrtina srážek celoročních. Množství deště dle jednotlivých let se různí; tak obnášel průměr roční pro celé Čechy roku 1877 pouze 58, r. 1890 však 85 cm, a ještě větší extremy se jeví, hledíme-li jen ku středním Čechám samotným.

Normálný tlak barometrický Čechám ve výši hladiny mořské příslušející jest 762,5 mm. Měsíce březen až srpen mají nižší, září až únor vyšší tlak než průměrný celoroční. Praha má ve výši 200 m prům. roční tlak 744 mm, Sněžka v 1600 m průměr 626 mm. Koncem léta a na podzim nalézá se nad Čechy obyčejně vysoký tlak vzduchu a tu jsou časté mírné a suché větry kontinentální, kdežto v zimě, kdy se směr větrů řídí vysokým tlakem v jižní Evropě a Alpách a nízkým tlakem nad Atlantským Okeanem a v sev. Evropě, přinášejí jihozáp. a západní větry teplý a vlhký vzduch mořský, jenž mírní naši zimu. V březnu dostavují se často teplé a bouřlivé větry západní, v dubnu a květnu též vítr východní a severní, v létě převládají deštivé větry severozápadní. Vítr bývá na horách mnohem silnější než v nízké poloze; jeť na Sněžce dní s vichřicí do roka 130, v Praze však sotva 20. Vichřice, nejčastější v zimě a na jaře. jsou většinou původu atlantského; místní jsou pouze bouřkové vichřice letní. Jednotlivým klimatickým okresům českým — prof. Augustin vyčítá jako takové okres Berounský, Vltavský, Českomoravské vysočiny, Šumavský, Krušnohorský, Su-detský a Polabský — nemůžeme zde pro nedostatek místa věnovati pozornost a obracíme se do Moravy a Slezska.