u Podmokle znovu zabíhá v Moravu a minouc obloukem Pavlice a Bítov jde směrem sz kol Dačic k Volfířovu a u Terezínova přechází do již. Čech, obloučí přes Oldřiš k Jindřiši Němce, obchází Jindř. Hradec, viklá se na Neudek a znovu směrem jv. jde skoro k N. Bystřici, přechází pak do D. Rakous přes Ličov až k Vitorazi a vrací se zase u Hranice do Čech. Směrem jz. přes Petříkov dosahuje Kaplice, obrací se k sz. kol Zubčice k Brlohu, Prachaticům, Chlístovu, Vimperku, Stachovu, Nezdicům a Sušici, odtud podle Šumavy přes Těšov, Jeseň, Březí, Strážov kol Všerub k Mlynečku.

Toto souvislé území stýká se na záp. od Bohumína k Prešpurku v Uhrách s Němci, odtud až k Užehradu s Maďary, pak až k Dunajci s Malorusy a zpět k Bohumínu s Poláky.

Uprostřed toho území jsou ostrovy německé: českodubský, vidochovský (N. Paka), budějovský, jihlavský, lanškrounskosvitavský, brněnský, olomúcký, něm.-brodský a j. drobnější, v Uhrách na horním Popradu a Hernadu, kremnický a j. Na Slovensku je množství zmaďařilých Slováků, zvláště ve městech, takže na mapách mizí zdánlivě živel český v Uhrách, skutečnost však hlasitě jinak hovoří.

Než i český jazyk rozšířen je za vyznačenou hranici. V Čechách ostrov stříbrský je zbytek obyvatel českých, jdoucích kdysi od Manetína k hranicům, pak silné menšiny v t. zv. území německém v celé koruně české, pak v záp. Uhrách až k Drávě, Banátě, na Rusi, Americe. (Viz statistiku.)

Ovšem oblast českého jazyka nezůstávala za všech dob táž, aniž úplně se shodovala s nynějším jeho územím. V té příčině jeví se nám velice zajímavý obraz, když přihlédneme k době nejstarší, pokud badavému oku je přístupna a pokud stopy dávné minulosti nebyly shlazeny z paměti lidské. V té příčině kromě výmluvných svědků, našich psaných památek, máme i němé svědky místopis a archaeologii.

V době až k Římanům se sunoucí obývali čeští Slované značnou část sev. Uher a udrželi se tu přes všecky bouře a vichřice, způsobované čas od času stěhováním různých národů a dočasně tady se osazujících. Proto při prvém historickém záblesku spatřujeme Podunajské a Pomoravské Čechy spořádány v statný celek na základech kmenových a rodových, a hned k nim přirážejí se bratří Polabští a Povltavští. K tomu ukazují i prastará místní jména. Labskovltavští Čechové dělí se na kmeny, a to: Čechy ve středu země, jichž knížata zmocnila se časem celé země, Lučany v Poohří, Lemuze s Pšovany sev. od Čechů sedící, dále na východ od Jizery k Labi a na sever do Lužice Srby a Charvaty. Vedle toho připomínají se Doudlebové v již. Čechách, sev. od nich Netolici, od těch na záp. Domažlici, na dolním Labi Děčané, mezi stř. Sázavou a Labem Zličané a j., jichž jména utvořena jsou dle starých kmenových hradů a pozdějších měst. Pokud a jak se jazykové lišili, nelze říci, ač zcela přípustno jest hledati kmenových rozdílů i v řeči neboť ani jména nejsou nezvratně pevně zachycena.

Takovéto rozdíly kmenové byly asi rovněž na Moravě a na Slovensku, ale nedochovala se nám jejich jména, neboť nynější jména jsou pomístná. Srovnávací filologie učí, že v starých dobách byla různost jazyková poměrně menší, že národové příbuzní (na př. Slované) nelišili se tou měrou jako dnes, dle čehož lze souditi analogicky, že i nářečí jednoho jazyka byla blízká; že by však tato byla vůbec vznikla teprve později, úplné připustiti nelze. Ano, lze tvrditi, že stará nářečí byla určitě rozlišena a že teprve později slučovala a mísila se, až vzájemnou assimilací splynula ve veliké skupiny. Však se na nich podnes obráží odlesk starých kmenů a proto jazykové studium jest velmi důležito i pro samu prvohistorii.

V době kmenové byla většina půdy pokryta pralesy a hlubokými lesy jehličnatými i listnatými.*) Jich mýcením zjednávalo si obyvatelstvo půdu pro sídla a osady. Proto sluší hledati nejstarší sídla v nížinách podél velkých řek, neboť tu byl postup snažší a půda úrodnější pro primitivního zemědělce. A tak velké řeky jsou střední osy území kmenových. V tom, tuším, dialektologie snoubí se s archaeologii a historií. Horské hvozdy jsou nejen přirozenou hradbou (na pomezí), nýbrž i dělidlem kmenovým. Ty jsou původně společným, později knížecím majetkem. Vzrůstem šířilo se do nich obyvatelstvo, vypražujíc (Žďár) stále větší plochu kulturní nebo kácením (Myť) nabývajíc půdy pro pluh a pastvu. A tak šel postup podle tekoucích vod, čímž do nepřehledných lesů nadělány jakoby ulice a rozsáhlá náměstí, při čemž zároveň obyvatelstvo vystupovalo i vzhůru, osazovalo návrší a stavělo na příhodných výšinách sbořiště bohoslužebná a obranná. Čím širší půdy nabyl kmen, tím většího rozšíření nalezlo i jeho nářečí. Toto plemenné vzrůstání nářečí dalo by se snad omeziti X. stol.

Odtud — kdy více světla historického zapadá v tyto tišiny — možno stopovati větší pohyby obyvatelstva, založené na politických a náboženských poměrech. Když jednotlivá knížata nabyla moci nad sousedy, hleděla si ji pojistiti převáděním obyvatelstva a zakládáním nových sedlišť a osad; kromě toho pro zemskou obranu zakládány nejen tvrze, nýbrž i osady při zemských stezkách k společné obraně, při čemž dostávalo se novým osadníkům nejen pomoci okamžité, nýbrž i milostí a výhrad pro budoucnost. S tím stejným chodem jde zakládání klášterů a osad na šíření a utvrzení křesťanské víry, jakož i k vzdělání obyvatelstva v hmotné práci i v duchovním životě. Tím nastává šíření nářečí, křižující se s vývojem plemenným a působící míšení, o němž nestává sice dokladů písemných, za to však mluví k nám topografie. Tak zejména sluší vyložiti šíření vlastních Čechů po ostatních kmenech až i na Moravu a Slezsko.

Ve XII. a XIII. stol. změnilo se toto osazování; panovníci poznavše nemalý prospěch hmotný z toho plynoucí dali mu ráz čistě fiskalní a jali se prováděti kolonisaci ve větších rozměrech. Že pak nebylo dostatek domácího lidu,