Za to v senci mimo lože bylo ještě lože maličkých, buď obyčejná kolébka, neb plátěné hejšedlo anebo dřevěné necky. Kolébka neposkytovala nic zvláštního, byla rozmanitá dle zámožnosti hospodářovy. Hejšedlo zavěšené ke stropu též shoduje se s podobnými v jiných krajinách.

Necek užívalo se hlavně v rodinách dřevorubeckých a robily se z půlky kmene dobře ostrouhaného a vydlabaného tak, aby dítě v peřinkách dalo se v něm uložiti. Jako zvláštnost uvádíme, že děcka nezavinovala se do peřinky od cípu k cípu, nýbrž přes peřinku podél, takže kol hlavičky vyčnívaly rohy peřin.

Na druhé straně proti loži v rohu stojí stůl. Stůl jest posvátné místo v domácnosti, kam klade se boží dar a kam žádný hrubý předmět nesmí se položit, zvláště jestliže bylo již jednou položeno na stůl tělo Páně (při posledním pomazání). Svrchní deska ze dřeva javorového není natřena, ale pečlivě vydrhnuta. Nohy pojívaly se trnožem. pěkně vyřezávaným, a podstolím ze silnějších prkének. Nikdy nescházel u stolu »stolik«, to jest zásuvka. Oblíben byl stůl spíše menší než větší; za stolem v rohu na lavici stávala »halmárka« na písma, dobře uzavřená. Stěny nad stolem

Chodská světnice.

Dle fotografie F. Dvořáka, člena K. Č. F.

ozdobeny byly bohatě obrazy na skle malovanými, jeden těsně vedle druhého. V koutku visíval též vždy dřevěný krucifix s hořejškem skloněným, mimo to někde blízko stolu, pod skleněnou bání neb v zasklené skříni, sošky svatých, zejména Panny Marie. Nad stolem vznášela se známá již z ostatních statků holubička z vejfuku. U stolu bývala jediná židle s rozkročenými nohami, pěkně souměrně vyřezávaná. Stávala proti krucifixu a podle ní s druhé strany stála stolice bez lenochu, bez ozdob s hůlkovitými nohami. Na židli sedával hospodář, který ovšem ustoupil hosti, když přišla návštěva. S ostatních stran sedělo se na »lajci«, bez noh, podepřené prkennými podnožkami. Pod lajcí nasazovaly se kvočny, zvlášť na jaře. S lajcí kolem stěny stýká se ve čtvrtém koutě u dveří kratší jiné, na které stojí »suden« (mísník), nechávaje malý kousek lajce prázdný, pro nádobu k pití.

Za starých časů jídali všichni ze společných mis, a všecko lžící. Nebylo tedy třeba talířů ani vidliček. Cokoliv bylo potřeba rozkrájet, rozkrájelo se na talíři dřevěném. Cínové talíře byly příznakem bohatství a užilo se jich jen při vzácných příležitostech. Hliněné dávali jen dětem, když učily se samy jísti. Později ovšem byla zásoba talířů i příborů větší, ale víc jen pro parádu, než pro denní potřebu. Největší díl kuchyňského nádobí směstnává se v sudně, a suden tedy ukazuje pravé chodské zařízení kuchyňské.

Sestává ze dvou částí, dole je uzavřená halmárka, a nahoře dvě až tři police na talíře a mísy. Před každou policí jest zapuštěna vodorovná tyč, o kterou se mísy a talíře, stojící na polici obrubami a nakloněné, opírají. Když