kožíšky. Později zavládly bílé (»šedé«) kabátky, často beránkem podšité, dosti krátké, na vnitřních lemech červenou podšívkou opatřené, zevně úzkou zdobnou pentlí pošité. Jsou moravským velmi podobny, zvláště svými tuhými, červeně podšitými varhánky, trubkovitými záhyby, zuby, kulatým či špičatým límcem a rukávy zakončenými napodobenou manšetou.

Ve všední den nosívaly se na hlavě šátky většinou »cacké«, ze Saska pocházející, červené s velikými květy (na Plzeňsku říkají jim kosmonoské, na Moravě lipské), jindy loktušky buď tmavé s třásněmi a květy neb plátěné, bohatě vyšité bílým hedvábím neb bílou přízí kolerrr kraje a ve čtyřech neb v jednom rohu. Šátky »cacké" i lok-

Loubek a jehlice do vlasů z Litomyšlska.

tušky, přeložené do nepravidelné poloviny, by vyšívaný cíp byl nejdelší, těsně kladly se kolem hlavy a uší, cípy příčné zavázaly se pevně v týle, tak že všecky čtyři rohy bylo viděti, jak po zádech splývají. (Jen Němkyně uvázaly cípy příčné ještě na temeni, zakrucujíce je.) Šla-li však »ďouka« za družici na svatbu neb pohřeb, měla celý »drdolek« propletený pentlemi, jichž cípy mísily se s konci četných »skládanek« (ryšků) kolem drdolku upevněných. Kromě toho probodnuty rulíky tepanou jehlicí, zdobenou falešným drahokamem. Nevěsta (v některých vesnicích i družice) měla drdolek uschovaný v »pentlíku«, obklíčeném rovněž nesčíslnými »skládankami« a vlajícími konci.

Pentlík je pouzdro lepenkové, hedvábím potažené, dracounem, korálky a zrcadélky cele pošité. Na temeni hlavy měla nevěsta ještě věnec. Jakmile však jí »ženy sďály kvítí«, upravena jí hlava zcela jinak. Rulíky v drdolek stočené upevněny zase v pouzdro dekturové; na hlavu přišel čepec, jejž plochým nazýváme (jelikož jest to vlastně čtverec krajkou a vyšíváním neb obojím ozdobený), kličkami přišitými stáhl se čepec na temeni a vzadu kolem drdolku se upevnil. Zbývající část vlasů zakryta »šatou«, šerpou to as půl lokte širokou a tři lokte dlouhou, jejíž konce (vždy skvostně vyšité a starobylou krajkou lemované) zavázány lehce v týle. Na šatu připevnili ještě »loubek«, kovový kruh s tepanými růžicemi, jež se ženě pak vrývaly do buclatých tváří. (Někde navlékali zase čepec na loubek, tak že tento byl šatou skoro zakryt.) Čepec i šata byly tuze naškrobeny; zabývaly se jich úpravou a montováním s loubky tytéž švadleny, jež je vyšívaly. *) Byla-li mladé ženě takto hlava upravena, navlečen jí ještě dlouhý bílý (»šedý«) plášť, o němž zachovalo se jen podání. Byl prý velmi nákladný, někdy modře vyšívaný, zpředu měl pentli svazovací. V některé vesnici byl jen jediný, jenž chován u rychtáře. Stalť se tento starodávný kroj žen později jen karakteristikou ženy právě očepené a starých svatbí (»svarde«, starosvatek), jež nutně plášť, šatu, čepec a loubek mít musily, byť si jej měly vypůjčiti. Ještě před padesáti lety**) byly o slavné svatbě v Budislavi tři takové staré svarde v plášti; později nosily se k šatě a loubku již jen svrchu vypsané bílé kabátky.

Pokud se ženského kroje městského dotýče, vedle tenkých šátečků a zástěr, hedvábných životů a sukní, zdobných prolamovaných rukaviček, kapesníčků, hlavně pozoruhodna je čepice měšťanek, již dříve popsaná, a čepec křídlatý či »se září«, který vedle obvyklého čepce zlatého v Litomyšli, rovněž jako v Německobrodsku, horním Po-sázaví a na Velkomeziříčsku (na Moravě) hojně panoval. Vyšívaná neb brokátová kalotka obklíčena ve své polovině velikým, půl lokte širokým dílem ze zlaté krajky neb z brokátu na drát navlečeným, druhý díl, trochu užší z tylu neb bílé krajky, též na drátě, stínil tvář. Čepce ty hotovily se také černé a byly vždy nesmírně těžké a nákladné.

Muži na litomyšlském panství hlavně vynikali svými krásnými brusleky a kazajkami, k nimž kdysi družil se i kabát či plášť, asi stejně vyšitý, po němž není ani útržků. Brusleky a kazajky (»lajblíky« neb »lajbíky«) byly buď černé a černozelené, zeleným hedvábím stkvostně na límci (»obojku«), přednicích, kapsách (lajbíky i na manšetách a vý-ložcích) a vzadu na rozpoltěném šůsku vyšity, neb bílé, modrým hedvábím stejným způsobem vyzdobené (»šedé«). Za podšívku sloužil bílý silný barchet, za lemůvku červené sukno. Na brusleku i lajblíku (vždy »soukedném«) našito sjedná strany hojně ozdobně vzorkovaných knoflíků, s druhé strany vyšity dírky, zapínalo se to však neviditelně na háčky. Límec býval sestaven z řady krásných květů kulatých, tak ozdobovány často i přednice; nejharmoničtěji dojímal zadní květ, důmyslně komponovaný. Mužská košile staršího způsobu, zpředu zapínaná, měla široký překládací límec, moravským obojkům velmi podobný a pěkně bílou přízí vyšívaný neb »vázankami« a pavučinkami opatřený; téhož způsobu byly. překládací manšetky. Na košilích novějších (as před 50—60 lety zhotovovaných) byl již límec užší. Široké opasky vyšívány pavím brkem a barevnou koží vykládány; uprostřed části přední vyšito jméno majitelovo, vnitř nacházel se vak na peníze.***)

Koženky (skopovice, kozlovice, jelenice) obyčejně žluté bývaly po stranách bíle vyštepovány; uvazovaly se nad koleny ozdobnými, vysekávanými řemínky. Punčochy nosili muži bílé vlněné neb bavlněné, nad koleny ozdobené, boty »na ouklad« ušité, s cvoky a »tahouny«, někdy »uherky« nahoře vystřižené. Za starších dob však nošeny střevíce s velikými, kulatými, mosaznými přeskami, pentličkou, zhusta zelenou v dírkách propletenou. Na hlavě nosila se vydrovka