Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 156

a »kolovánky«. Jest to zvláštní druh sukní, kde na bílé půdě střídají se na příč pruhy buď červené neb modré, rozličné šířky. »Kolovánky« nosily se v Kamenci, Sádku a dále na Moravě a činily hlavní základ kroje t. zv. kameneckého, jenž kromě toho vyznačoval se černou jednoduchou »kordulkou«, prostou košilkou, přes niž nošen byl bílý šáteček »půlka« a černé dřevěné korály (granáty), pak bílou, zlatými kostkami prošívanou zástěrou. Jinde na Poličsku panovaly fěrtochy pruhované hedvábné »flákové« neb »fláčky«, bílé, nejvíce hrubě vyšívané, za stara zástěry »matrapasové«, z nichž zachovala se však jen pověst a jméno. Zřídka objevuje se rázovitá modrá plátěná, bílou přízí harmonicky vyšívaná zástěra s náchodskou totožná, kterou někteří mají za fěrtoch litomyšlský, jež se však vyskytuje jen »při horách«.

Košile ženská je poměrně chudá, při krku a lokti sbíraná, však bez »vejložku«, kordulka (šněrovačka svrchu popsaná) buď černá orlijánová neb růžová, modrá i pestrá damašková, leč nevyšívaná.

Největší rozmanitost panuje na Poličsku co do svrchních životů a kožíšků ženských. Zhotovovaly se z látek nejrozmanitějších. Společným jich rysem jest hluboký krční výstřih a při rameni nesmírně široké, dole velmi zúžené rukávy, jež jsou zdobeny knoflíčky, »krepinkami« (pestrými ze šňůrek spletenými prýmky), aneb na čtverečky sbíranými záhybky, jimž nyní mezi lidem říká se »žabky«, kteráž ozdoba u starých krejčů slula však »drštka«. Jinak však jsou svrchní životy a kožíšky dvojího rázu. Jeden druh »špenzl« čili »fráček« (u Němkyň »Spensl«) sahá do půl zad, má špičatý límec, prostírající se až k lemu, pod ním »šorclík«; do velikého výstřihu »fráčku« oblékal se objemný šátek, jehož konce, vycházející zpod »špenzlu«, vázaly se vzadu v pasu, zakrývajíce takto košili a mísíce se s fábory zástěry. Způsob druhý, »kabátek«, »jupka«, »caska« (u Němkyň »Jupp«), šel do pasu, měl límec většinou kulatý, vzadu pak několik zubů neb trubkovitých záhybů, varhánků, lepenkou či jak se na Poličsku říká »deklem« podšitých. Byl podoben litomyšlským kabátkům i rychmburským »špenzrům«. Šátky vyplňující výstřih (který při kožíšcích liščinou neb králičinou lemovaných byl něco menší) bývaly hedvábné a cacké s třásněmi, neb bílé vyšívané. Kromě všedních šátků (plen, loktušek) náhlavních užíváno na Poličsku čepců uzlíčkovaných neb uměle mřížkovaných (s »katry«) ze dvou stejných částí sešitých a »lebky« řečených. (V Nedvězím nazývali je »telecí hlavičky«.) Čepec-lebka měl kolem tváře kraječky na prst široké, skládané, vzadu široký fábor hedvábný »jak kerý a jak byla kerá bohatá«, někdy i skládanku podél švu a »mašličky« s obou stran na uších (v Borové). Čepce ty na Poličsku bývaly bílé, čím dále ke Skutči a Hlinsku tím častěji barevně, temněmodře, růžově neb zlatě prošité. (Takových čepců-lebek bylo na výstavě veliké množství v Hlinecku, Chotěbořsku, Horním Posázaví.) Čepečky ty nosily dívky i ženy. Ženy vázaly si kolem »lebky« ještě cacký šátek na způsob litomyšlské šaty složený; v jiných vesnicích zase vypravují, že dívky svobodné nosily takto složené šátky kolem rulíků, a jen ženy k nim lebku. »Když sďály ženy nevěstě kvítí,« posadily jí na hlavu lebku s šátkem; dívky, šly-li za družice, měly v »hnízdě« (drdolku) jehlici, na temeni hlavy věnec. Měšťanky, na vesnicích rychtářky a »starosvatky« nosily »krepin«. Velmi zajímavá tato pokrývka hlavy podobá se poněkud čepci křídlatému, jen že veliký díl dénko čepce objímající a je téměř zakrývající nepodobá se ani záři ani křídlům, leč jakési troubě na půl lokte dlouhé. Vzadu, kde se pod dénkem díl sbíhá, připjat jest fábor obyčejně velmi drahocenný. »Krepin« je buď černý, buď zlatý neb stříbrný. Tento poslední slul prý »koruna«, dle vzoru krajky zlaté neb stříbrné, trubkovitý díl činící i »šupinový«, a stával až 500 zl. Jméno své prý má od jemných prýmků »krepinek«, z nichž je krepin černý sestrojen, zlaté a stříbrné prý se s počátku takto nenazývaly. Ještě, před padesáti lety v Poličce krepiny panovaly; i žijí ještě osoby, jež znají, jak se přešívaly a čistily.

Mužští na Poličsku chodili si dosti jednoduše: střevíce s přaskami, později boty, punčochy bílé bavlněné neb vlněné, do »parády« manšestrovky s přaskami, kozlovice a skopovice do práce. Košile byla zvláštní, vzadu zapínaná, kdež šel rozparek až do pasu; dlouho si muži na košili zpředu zapínanou zvyknouti nemohli! Vesty (oblíbeny byly červené) a dlouhé tmavé kabáty neb šedivé »seříznuté« fraky měly řadu velikých knoflíků »limburáků«. Kolem krku nosili »znamenitější« tenký bílý šáteček se šnůrkou a přeseň ještě černý hedvábný šátek, tím způsobem, aby spodní trochu koukal, jiní měli šátky pestré, cacké. Hlavu pokrývali sedláci širáky, pangrotkami i čepicemi »schořovými«; »nejznamenitější« měli vydrovky. Pod klobouky nosili ještě malé vlněné čepičky, od punčochářů zhotovené. V Březinách uchovala se jako zvláštnost čepice »robotní« z hubky zápalné, jednoduchá to, pevně lemovaná kalotka. Opasky ve Svitavech vyráběnými odívali se na Poličsku Češi i Němci; tito ve vysokých svých botách, dlouhých vestách i kabátech a širácích zachovali dosud alespoň poněkud starý kroj, kdežto český sedlák, koženky vyjímajíc, úplně z něho se vysvlékl. Ženy váží si po horácku »cacký« šátek a nosí kratší sukně — toť vše.


Pavími brky vyšívaný a koží barevně vykládaný pás východočeský.

Divoce skalnatým karakterem krajinným souvisí Poličsko zcela se Skutečskem a Hlineckem a také co do kroje nalézáme tu mnohou obdobnost. Jak již několikráte podotknuto, mělo rychmburské panství (hradu poddána i města Hlinsko a Skuteč) svůj zvláštní velmi pěkný kroj, jehož hranicí na východ jest Proseč, na západ Vojtěchov, na jih


Předchozí   Následující