Kroje chodských žen z Újezda a Dražinova.

Kreslil M. Aleš.

sobě užíváním černé barvy na výšivkách (»koláčích«, víncích, límečkách), jež zvolena prý smutkem za Jana Kozinu-Sladkého. Zvláště kroj mužský vábí i celkem i podrobnostmi. Již koženky vynikají řadou lesklých knoflíků, řemínky »ještěrkami« zvanými, ozdobným štepem a barevným hedvábím, jímž švy tu tam jsou zachycovány. Košile je z předu opatřena prolamováním, drobným červeným prošíváním a ozdobným překládacím límcem, pod kterým zavázán pestrý, úzký šátek. Vesta, červeně podšitá, tmavá soukenná (»kamizolka«), často modrá, podobna jest »brusleku«, avšak vyšívána hojněji a více odstíny: žlutě, červeně, zeleně, bíle. Bohaté toto, leč dosti drobné vyšívání, jest na límci, u kabátů mužů ženatých a u kazajek »chlapců« i na manšetách, na výložcích a pod výložky; z předu s každé strany viděti lze po jednotlivé skupince ornamentů, v zadu. kde se šúsek dělí, vyšity skupinky tři, jiná je na místě, kde vpravena kapsa. Tato, jakož i přednice posázeny řadou žlutých lesklých knoflíků. Tílka dlouhých soukenných kabátů jsou velmi krátká, tak že trojice figurek vyšívaných sahá skoro do půl zad. Starobylé a slovansky rázovité jsou bílé šerkové kabáty, zvané »župany«, místy též vyšívané; chodské kožichy vykládány jsou pestrou koží, pošity černými krepinkami a ozdobeny velikými, barevnou vlnou vyšitými květy. Objemný širák »klobúk« o aksamitových pentličkách, u mládenců a ženichů o umělé kytce, čekana (hůl s malou sekyrkou) doplňují junácký zjev potomka jadrných a neústupných Psohlavců. Kromě širáků těšily se na Domažlicku oblibě i vydrovky a tchořovice s nižším neb vyšším štítkem, s pestrými mašličkami, pak beranice. Velice pěkně dojímaly šle, pestře rázovitým ornamentem vyzdobené. Bot vysokých užíváno vedle střevíců »s ušima«, sešněrovaných.

Na úboru žen a dívek méně zajímá vyšívání, nehojné, než pestrota a leckterý tvar osobitý. Střevíčky černé kožené, hojně dírkované, vytloukané, zdobené přeskami a rosetkami, nošeny k punčochám červeným, připevněným »ouvazkem«.*) Sukně, hustě vrapovaná, obyčejně červená neb modrá, olemována dole buď úzce neb opatřena pentlí (»pantlem«) takovou, by se barvy lišily. Zhotovena byla ze »šarky« dle libosti obarvené (podobá se to mezulánu); »cýkovky«, »cajkovky«, na příč tkané, rovnají se »cajčkám«. Dle Erbena nosily se sukně trojí a sice v rozličné časy roční a k různým příležitostem: červené »jasné« či veselé a červené »smutné«, modré a konečně zelené. Fěrtoch býval někdy bílý, vyšívaný, častěji hedvábný, pestře květovaný, konečně i vlněný, žlutě a červeně pruhovaný. (Těmto fěrtochům podnes říká se »ténské«, »týnské« snad podle místa, kde jsou vyráběny.) Košile, která nazývána po moravsku »ru-kávcemi«, mívala okruží a »drcek«, šněrovačka byla nízká, v bocích opatřena »jelity«, za stara měla i »punt«, vložku to okrouhle portou zlatou ozdobenou. Novější šněrovačky na postranicích pokryty jsou hustou spletí dracounu, perliček a cetek, že základ hedvábný neviděti; jiné, damaškové, připomínají čtyřkvětáky.

Ženské kabátky, jichž veliký výstřih plnil šátek obyčejně »jasný« (světlý hedvábný, pestrými květy a zlatem protkávaný), jsou buď temné soukenné neb bělavé, drobným souladným vyšíváním, často i kožešinou olemované. Na