str. 163
prsou, pod šátkem jasným, nad šněrovačkou nosí vdaná žena, která již matkou se stala, »peřinku«, polštářek to mající 20—25 cm do čtverce, povlečený často květovaným neb čtverečkovaným hedvábím.
Největší rozmanitost jeví se ve způsobe pokrývání hlavy ženské. Chodky nosily i bílé, vyšívané, na pokraji mřížkované pleny, jež na temeni se vázaly, i čepce-holubičky i šátky t. zv. kosmonoské i starobylý koláč, nevěsta k »žíhonu« veliký dělaný věnec, droužky za stara vínky nad čelem vyšité, v zadu mřížkovanými konci svázané. Dva až čtyři rulíky děvčat byly mimo to ozdobeny hojnými fábory. Vedle pěkně vyšívaných vínků (dle svědectví Boženy Němcové již za jejího pobytu na Domažlicku r. 1845—46 vymíraly) nejznamenitější ozdobou hlavy chodské ženy je »koláč«, pozůstatek prý to starého kroje buláckého a velmi podobný slováckým čepcům-plackám. Malé, shora zakulacené dénko obklopeno širokým dílem kulatým, v nesčíslné záhybky složeným, jenž, na zevním kraji jsa stažen, kolem hlavy přiléhá. »Koláče«, jimiž čepívaly se mladé ženy o svatbě, jsou vyšívány černě drobným geometrickým ornamentem, jenž vyhovuje směru švů. — » Vínek «, »koláč«, úplně zmizelý »pás« dívčí, bílý »župan« mužů zvláště nutkají k badání o starobylosti kroje chodského. Kroj tento dosud nevymizel; nemajíce ani zřetel ku příležitostnému užívání imitac neb starých zachovalých památek (za slavností, návštěv výstavních), s potěšením zaznamenáváme, že Domažličané touristovi ještě stále se presentují v celkovém, jen poněkud zjednodušeném a vyšívání prostém svém šatě. Zvláště kosmonoské šátky, »jasné« šátky, šar-kové sukně, třpytivé »lajblíky« (šněrovačky), červené punčochy, ténské fěrtochy, širáky a modré vesty i kabáty mužské dosud se vyrábějí a nosí. *) Zřejmo, že doba nynější spíše kroj křísí než utlumuje.
Kroj chodský přese všecku barvitost ve formách svých je úměrný a jaksi vážný. Toho nelze tvrditi o blízkém kroji plzeň-ském (hlavně ovšem pokud se týče žen), jehož tvary jsou roz-bujnělé, až pitvorné, a jemuž pouze jemnost a uměleckost bělostných výšivek, čepců-holubi-nek, jich křídel či »kalounů« a loktušek dodává noblessy. Zjev staré Plzeňačky v četných jejích zvonovitých sukních pouze ke kolenům sahajících, v ohromných do šíře metru rozpjatých křídlech jejích čepců a sametových stužkách kolem čela více-kráte ovázaných, má do sebe cosi groteskního.**) Trochu je i v kroji znáti náladu kraje bohatého — Čech, dobře-li se mu vede, vždy jest bujný!
Sukně ženské, jindy (dle pamětní knihy chrástecké) prosté, bělavé, měnily se v hedvábné,
