»herbinky«, »hedvínky» cajčky, pod nimiž nošeny mezulánky a kanafasky; bývalo sukní deset až patnáct, někdy i dvacet, a to notně širokých. Svrchní sukně sváteční zcela na kraji lemována pentlí hedvábnou, jak se tu říkalo »restovou«. Fěrtoch, velmi široký, sahá k lemu sukně, vzadu svázán je bílými »kalunky« či »kaloury«, jež rovněž s lemem se stýkají. Hotoven býval fěrtoch (všedním říkali zástěra) z červené pruhované látky a slul »baborák«, skvostnější rovnaly se uměle provedeným bílým plenám. Košile měla okruží, červeně prošité, při něm často pentli červenou, rukávy v nadloktí sbírané, nadité. Šněrovačka plzeňská, damašková květovaná, zřídka vyšívaná, objímala jen prsa, napřed sešněrována pentlí, za niž zastrkován druhdy i punt; ramenní díl nahrazovaly proramky, uvázané ze skvostných hedvábných pentli, tak zvané »klice«. Přes prsa vázán a fěrtochem přepásán veliký, květovaný hedvábný šátek s třásněmi, jehož konce splývají po bocích a mísí se s »kaloury« zástěry. Každá jeho strana měla až pět loket šíře. Šátek ten vyplňoval i výstřih kabátku s kulatým límcem a »králičím« lemováním. Kabátek, byl-li, jak po roce 1830 moda nastala, bílý, vyšit drobně modrým hedvábím.

Šněrovačky bez proramků, volné plátěné kabátky, sukně mezulánky atd. nosily se do práce. Punčochy panovaly zde červené, střevíčky s nízkými špalíčky a mašlí zelenou. Staré ženy obouvaly se však dále do pantoflíčků

se špalíčky. Vínky dívčí a čepce žen, sedlům podobné, zmizely i nastoupily malé, cele mřížkované čepečky, o nichž chrástecká kniha posměšně praví, že »sotva na hlavě drží, jsouce tak veliky, jako pěnkavčí hnízdo«. »Hlavice« čepce převázána na temeni bílou páskou vyšívanou, vzadu přišita ohromná křídla z »kamrtuchu«, na koncích krásně a uměle jako sám čepec vyšitá, jež uprostřed sdrhnuta úzkým zlatým neb jiným prýmkem na způsob prsténku. (Vázanky nesloženy mají až dva metry zdélí.) Na tento čepeček vázány zmíněné drahocenné pleny tím způsobem, by »křídla« zakryta nebyla. Dívky zapletaly vlasy v rulík, fáborem zakončený. Kolem čela vinuly všecky ženštiny jednou až třikráte aksamitové stužky černé, které ještě dnes, spolu s četnými širokými sukněmi, Plzeňačky karakterisují.

Na kolik se udržel na naše doby starý ženský kroj plzeňský, viděti jasně z krojových obrázků Němejcových z let šedesátých, z nichž zvláště zajímavý je ústroj nevěstin. Mužský kroj plzeňský je velice všeobecný: boty vysoké, někdy vrapované a zdobené (dříve byly střevíce a modré punčochy), vesta, kazajka (»lajblík«), dlouhý šo-satý kabát, vše tmavomodré (»fijalové«) s červeným »vyložením« (úzkým lemováním) a řadami těsně k sobě přišitých lesklých kno-flíků, koženky a kožichy. Beranice o dénku

mnohodílném červeném, se stříbrným střap-

cem uprostřed, jest jedinou výraznější jeho součástkou. I vysoké kastorové klobouky, za stara i širáky se sametkami, »housenkami«, »hospánkem« muži nosili. Pod klobouky a do práce užívalo se čepiček pletených, jež tu nazývali »ču-pajdy«. Za nejstarších časů i mužští zastrkovali do dlouhých vlasů hřebeny, později ženy se jich zmocnily.

Žena z Plasska.

(Kralovice u Plzně). Dle figuríny fotografoval F. Dvořák.

Děvce mladoboleslavské jdoucí k muzice.

Dle figuriny fotografoval F. Dvořák.

Mnohem lépe než kolem Plzně udržel se starobylý kroj časů minulých v blízkém Kralovicku, či na Plassku (nejspíše také stopy »patrimonialního« rozdělení kroje). Zde vyskytovaly se vínky, černé kabátky a kožíšky, divné čepečky na uších krajkami a vyšíváním zdobené (dédičky to asi čepců sedlům podobných).

Leccos z úboru toho ženského přimyká se ku vzdálenějšímu Boleslavsku a Turnovsku, neb souvisí Slanskem s končinami kolem Prahy.

Temně modře a černě vyšívané čepečky a vínky na ostrůvku sulislavském-stříbrském připomínají asi obvyklost svírajících je okresů německých. Plasský čepeček je zpředu hladký, na obloukovitých ušních dílech krajkou lemovaný