Slováčtí pastuši jako sv. tři králové.

byly vyloženy z různých krajin; též předměty, jež na bílou sobotu se světí-vají. Přidáno bylo znázornění velikonoční hry s vejci na Polensku a Žďá-recku a několik kraslic. Malování a rýsování vajíček jest pozoruhodné umění lidové, jehož vylíčení náleží ovšem do jiné stati. Na výstavě vystaveny byly kraslice při době velikonoční, jež dává hlavní podnět k tomuto umění, a mimo to samostatně v oddělení zvykoslovném bohaté, krásné sbírky Soukupova a Vlasteneckého spolku musejního olomouckého.

Vajíčka pomalovaná posílává děvče milenci jako pomlásku v pondělí velikonoční; kdyby ji nepřijmul, bylo by to výpovědí z lásky. Před tím již časně z rána slaví se mrskačka. Chasníci chodí po domech a vymrskají děvčatům, aby neoprašivěla; z podobného důvodu mrská hospodář dobytek. Konečně k zvykoslovným předmětům velikonočním přidána bohatá sbírka výrobků lidových samouků, majících vztah k téže době, totiž sklenice, jichž hrdlem do vnitř vtěsnáno a sestaveno Kristovo ukřižování (boží muka), vzkříšení a pod.

Nejbližší doba po Velikonocích zvykoslovně důležitá je noc Filipo-jakubská (posledního dubna), noc čarodějnických rejdů. Na výstavě měl býti obrázek čarodějnického reje a sbírka předmětů, jimiž lid před účinky čarodějnice se chráníval, jako ratolesti, jež se zastrkují do střechy, lipovým lýčím ovázané kliky, vrbové haluzky a pod. Noc Filipojakubská jest také nocí prorockou; hlavně děvčata provozují všeliké čáry, aby se dověděla, kdy se vdají, jakého ženicha dostanou atd. Hoši zase staví svým milým před okna vysoké máje až po vršek oloupané a nahoře fábory ozdobené. Okolo nich pak druhý den se tančí. Někde provede se s májem žertovná scéna; hajný žaluje pro ztrátu máje, nastane soud, máj je odsouzen ke kácení, což slavnostně se provede. V oddělení zvykoslovném sice máj scházel, za to však ve valašské osadě provedlo se stavění a kácení máje. Známo je též, že při máji tančívají se zvláštní tance. Tak aspoň nyní na Valašsku a na Slovensku.

V květnu nebo v červnu slavívají se svátky svatodušní čili letnice. Před svátky vše se vyčistí a celý dům zevně i u vnitř ozdobí se lipovými větvemi, neboť svátky mají se slaviti pod zelenou. V pondělí svatodušní bývalo honění krále aneb chodění s králem, kteréž, jak doklady svědčí, roz-šířeno bylo po všech krajinách českoslovanských a mělo své období i v zá-

padní Evropě. Nyní udrželo se jen na moravském Slovensku, v okolí Uherského Hradiště a Brodu. Při jízdě králů jsou koně co nejbohatěji vyšňořeni. Král, mladý hoch, a jeho pobočníci oděni jsou po žensku a ověnčeni kvítím a stužky zastírají obličej i prsa. Král v ústech drží růži, neboť nesmí promluviti. Ruce má opřeny v bok. Jeho kůň jest spojen s koni pobočníků, kteří mají vytasené šavle. V předu jede praporečník, za králem družina trubačů, vyslanců, vyběračů (vajčarů), vyvolávačů a jezdců. Jsou to samí šohajové v svátečním kroji a bohatě vyšňořeni. Přijedou k domu, a vyvolávač na polo zpívá: » Hýlom! hýlom! (z něm. herum) Posluchajte horní, dolní, domácí i přespolní, co vám budem povídat v svatodušní pondělí, hýlom! hýlom!« Za vyvolávačem přijedou vyběrači a prosí pro krále poctivého ale chudobného, jehož velice okradli; dodávají, že na štěstí neměl nic, sic by mu vzali ešče víc. Dostane se jim všelikých darů, za něž ve verších děkují, improvisujíce rýmované vtipy, jimiž buď chválí, buď kárají obyvatele domu. Tuto vylíčený průvod představen byl bohatou skupinou figurin v středu zvykoslovného oddělení a mimo to předveden byl celý obyčej o moravských dnech. V starších dobách byla hra, jak již vzpomenuto, rozšířena i v Čechách; vystupovalo v ní více osob (král, králka, rychtář, konšelé, kat, biřici, vojáci atd.) a byla složitější; končívala stínáním krále a honěním krále, a nejposléze jako veselou pitkou nyní.

Na Horácku na Moravě hra na krále a králku převzala všelicos z obyčeje přivádění líta. Král a králka vodí se pod praporem, bílou plachtou ozdobenou kvítím, zavěšenou na čtyřech tyčích. Králka nese májíček, ozdobený jako lítův. Chodí se po domech a zpívají se zvláštní písně a tančí při nich královničky. Původ celého obyčeje, který co do okázalosti a nádhery nad jiné vyniká, jest dle všeho prastarý a nedá se ani určiti. — Následující slavnost jest církevní: Boží tělo. Na výstavě byla zastoupena obrazem a známými svěcenými věnečky. Noc na sv. Jana Křtitele má týž význam jako Filipojakubská, podobné mocnosti tajemné v ní rozvinují svou činnost, stejně je nocí věštební, pálí se čarodějnice a pod. K letním obyčejům náležejí též pobožnosti u soch a kapliček, okrašlování jejich v den jim zasvěcený, okrašlování domů k uctění jejich památek (na př. řeřábové růžence o sv. Vavřinci). Nejdůležitější slavnost čistě hospodářská je při ukončení sklizně (dožinky, dožatá, obžinky). V den, kdy se dožne, požehná se dílo, nabrousí se kosáky a zpívají se případné písně. Po ukončené práci pomodlí se a žnečky uvijí pro hospodáře věnec z úrody a polního kvítí. Všecka chasa za zpěvu a výskání ozdobena polním kvítím vrací se s pole, a žnečky odevzdají hospodáři věnec, při čemž má jedna pěkné blahopřání. Hospodář chasu vyčastuje, obstará nějakou muziku a dožatá končí tancem. Na výstavě provedena byla valašská dožatá z Polánky. — Nejšťastnější je rolník, když již poklidil. Podzim je doba hodů (posvícení,