Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 245

Pohled do oddělení literatury lidové.

Dle (biografie p. dra. Němečka, člena K. Č. F. A

Federsenn: kniha mravů 1786, Tomsa-Becker: kniha bídy a pomoci 1789, V. M. Kramerius: Večerní shromáždění obce Dobrovické 1801). Zde sluší zmíniti se o různých spisech, které se obíraly právnickými poměry lidu, koupěmi, svatbami a slavnostmi (Desatero připíjeni mládenecké (1738 a 1775). Řád veselí svatebního (1779), Vavákovy Smlouvy (1802) a pod.).

Ze všech poučných kněh nejváženější a nejdůležitější byly knihy lékařské. Hrozné řádění krutých, dlouhotrvajících a stále se opakujících morů vysvětluje velkou bázeň lidu před touto nemocí a bohatou literaturu, jež jí od r. 1530 až do začátku tohoto století byla věnována. Hojné knihy tištěné a přečetné spisky psané obsahují většinou vědecky bezcenné rady, pověry a zaklínání pro lid psaná a v lidu povstalá. Také proti zimnici vyskytují se četné recepty, které poukazují na větší rozšíření této nemoci v dobách minulých. Z lékařských kněh ceněny byly zvláště: mistra Křišťana »Lékařské knihy z mnohých knih lékařských vybrané« (Praha 1544, Olomouc 1553), A. Hubra z Ryzenpachu »Apoteka domácí« (1596)), Adama Zalužanskéko »Cena neb vyměření všech lékařství« (několik vydání), Rybayho »Katechysmus zdraví« (1795), A. Jungmanna překlad Paulického Domácího lékaře (1833). Ku knihám těm řadí se různé herbáře, hlavně Hájkův z r. 1562. Herbář byl však tajen nejúzkostlivěji. Člověk, o němž se dověděli, že jest majetníkem herbáře, pokládán za individuum velice škodlivé, za čarodějníka a nejednou povstalo z toho dlouhé a mrzuté opletáni s úřady — tak píše V. Beneš-Třebízský. — Častěji než drahocenné knihy lékařské a herbáře nacházíme u našeho lidu rukopisy, které povstaly opisováním částí kněh tištěných aneb soupisem různých receptů a rad. V nich ještě více než v knihách tištěných nacházíme množství pověrečných prostředků až na jednoduchá zaríkání a proklínání.

Všem potřebám domácnosti a později i poučení a zábavě hleděly vyhověti — kalendáře; tím se stalo, že pozvolna dosáhl kalendář po bibli a modlitbách první místo v domácnosti. Původně obsahuje jen zprávy hvězdářské »pro zachování známosti časův, rozdílů a proměn, které se v nich trefují, též pro lidu obecného napomenutí a výstrahu« (jak dokládá Proxen ze Sudetu v minucí na rok 1561, dle článku v Slovníku Naučném), rozšiřoval se ponenáhlu o stanovení svátků, o předpovědi povětrnosti, o různé rady hospodářské a lékařské a v poslední době o hojné zábavné a poučné články. Nejstarší kalendář (M. Bakaláře) vyšel prý r. 1489; důležité jsou dále kalendáře Kodicillovy a Hromovy z konce XVI. století, Šim. Partlice Stálý kalendář hospodářský 1616, Aichelmana z Prixu hospodářský kalendář z r. 1631 atd. Ze XVII. století známe velký počet kalendářů a jich literatura se až na naše doby stále vzmáhá. — Tím, že kalendář poskytoval zároveň místo zápisům hospodářským a rodinným, ba že pro ně i zvláštní listy vyhrazeny byly, závodil o první místo v domácnosti lidu se svatým písmem a modlitbami. (Srv. též Fr. Palacký: O kalendářích. Č. Č. M. 1829).

    Marie Matějková.

Předchozí   Následující