str. 264
ráběly je samy v okolí, jak toho byla na výstavě dokladem živá krajkářka, která u vchodu domažlického oddělení paličkovala krajkové vzorky. Při svatbě a křtinách nosívaly kruhovité čepce »koláče«, černě vyšité a holubinky. Malé děti ke křtu dostávaly červené karkulky. O svatbě nevěsta vyzdobena nádherněji, zejména tylovým fěrtuchem a těžkými hedvábnými »pentlemi«. Ženich pak míval rozmarýnovou kytku s dlouhými hedvábnými fábory, za něž zaplatil bohatý třeba 40 zl. Staré ženy nosívaly »šorc« šerkový, dole žlutě lemovaný, varhánkovitě složený, jaký visel nad stařenou při chodských »Přástkách«. Zajímavé byly »drcadlové« pasy, kterými stahovaly kožich k tělu. K nim se pojily předměty krojové a vyšívkové městské, nejvíc zlaté čepce, i čepice sametová se zlatou portou. (Podrobnější popis některých částí krojových viz na str. 161 —163.)
Starý život chodských domácností vyzíral z některých předmětů zde vystavených. Zvláště charakteristický pro tento kraj byl visutý krb v podobě železné vaničky, na němž uprostřed světnice loučemi udržoval se oheň; měli tak při svých přástkách teplo i světlo zároveň. Na krbech stály zvláštní kozlíky. Svítili ovšem též jako jinde v Čechách pomocí loučí, »špánů«, jež zastrkovali do zvláštních svícnů. Vystavili si tu i různé starodávné svícny na svíčky, jichž nejvíc užívali šenkýři. Na světlo pamatovali hlavně k vůli pilnému zaměstnání svému u večer, předení lenu. O této práci svědčily mnohé předměty, hlavně vřetena s přesleny z rozličné látky, kolovraty atd. Zvláštního druhu jsou tu »hebadla«, kterýmžto prostým přístrojem pletli provázky. Jiné věci, jako dřevěné a železné zámky, staré klíče, hmoždíře a p. jsou rázu víc všeobecného.
K chodskému zvykosloví, z něhož jeden výjev, »Přástky«, znázorněn byl ve zvykoslovném oddělení, vztahovaly
se ještě jiné předměty. Byla tu zvláštní trouba pastýřská, podobná stejným nástrojům pastýřským z Plzeňska a Valašska, kterou si pastýři prostým nástrojem vystrouhali z větve a lýkem nebo kořenovým švihem opletli. Užívali prý jí zvláště o Božím narození. Na to patrně mělo vliv podání biblické o zvěstování narození Páně pastýřům. Jiný vzácný předmět zvykloslovný byl »bukač«, džbán to nahoře přetažený blanou, s nímž chodili při koledě. Na zvyky lidové upomínala též sbírka malovaných vajíček »strak«. Kdo chtěl blíž nahlédnouti v duši chodského lidu, šel poslechnout do chodské hospody výstavní originální hudbu tří hudců chodských; nádavkem mohl poslechnout pěkné písně »Chodské Anče«, někdy jiných hostí domorodců, kteří se ke zpěvu rozjařili.
Vděčnou úctu a hrdou upomínku Chodsko chová na svého hrdinu Kozinu, chodského Tella, kterého romanopisec Al. Jirásek uvedl ve vděčnou pamět celého národa. Na výstavě památka jeho uctěna skizzou záhy zesnulého mladého sochaře Hoška, návrhem to na pomník Kozinův, který právě ve výstavním roce byl odhalen.
Z bohatého archivu domažlického, o nějž pečuje prof. Strehr, dostalo se na Národopisnou výstavu hojně listin a psaných knih, v nichž uloženo mnoho vzácné látky pro historický i kulturní vývoj města Domažlic.
Nejstarší listiny dochované, jež městu zabezpečují jisté privileje, pocházejí z r. 1341 od krále Jana, od Karla IV. z r. 1363, krále Václava IV. a j. Z doby pozdější zvláště je důležité privilegium z r. 1584, kterým Rudolf II. Domažli-čanům zastavuje Chodsko. Historii cechů osvětlují mnohé listiny cechovní. Do první čtvrti XVI. století sahají kniha privilegií městských, dále chodských, knihy trhové, knihy kšaftů a j. Nad jiné důležitější je však Pamětní kniha obecných snesení od r. 1581 jdoucí, která připisuje se M. Prok. Lupáčovi.
Knih tištěných zachoval se mezi chodskými písmáky velmi hojný počet; byly obsahu náboženského i historického. Mezi nimi modlitebním knížkám přísluší první místo. Posvátný jejich obsah na zbožných Chodech jako i jinde vyžádal si zvláštní péče a piety. Umělejší ruka věnovala značnou část svého života jejich opisování a výzdobě, soustřeďujíc v nich své charakteristické umění ornamentální; tištěné modlitby opatřovala mosaznými deskami, na nichž vytepány prosté ornamenty a zasázeny do nich granáty a barevná sklíčka.
Jako po jiných stránkách svého života i v průmyslu Chodové osvědčili jistou svéráznost. Výroba, kterou nám ve svém oddělení vystavili, je skoro výhradně městská, nejvíce domažlická. Ale ve mnohém ohledu je částečně obrazem života v lidu venkovském.
Lidového původu nejvíc je ruční průmysl dřevařský. Vyrábějí různá nářadí a dřevěné nádoby, jako »vokříny«, dřevěné mísy na těsto, »necky«, »kvirlačky«, lopaty, válečky, zouváky, topůrka, dřeváky a j. Hojná je tu též výroba dřevěných škatulek na sirky, ač prý málo výnosná.
V Domažlicích se dosud provozuje hrnčířství. Za dob jeho rozkvětu vyváželi své výrobky hrnčířské až do Bavor. Mezi vystaveným zbožím bylo viděti tvary nádob a způsob ornamentování, které jsou jen tomuto kraji vlastní. Originální jsou na př. t. zv. »srostlíky«, jejichž jméno pochází odtud, že shněteny k sobě dvě nádoby, které drží se uprostřed nahoře za oblouček hliněný. K vynalezení jejich vedla patrně naléhavá potřeba, když venkované při svých pilných pracích dávali si ven na vzdálenější místa nosit za sebou jídla. Zvláštním tvarem vyznačovaly se též ostatní: »hucháč«, »hrachovec«, »vrhlice«, rendlíky a j. Pěkné hrubé ozdoby na nádobách malují zvláštním růžkem.
Ještě výnosnějším řemeslem pro Domažlice bylo »kalunkářství«. »Kalunky« nazývali širší tkanice. Podle látky, šířky i barvy mívaly své ustálené jméno. Rozeznávají nitěné »kančky«, režné »burdy«, vlněné »harasky«. Bývaly
