Svéráznost našich vyšívek má hluboké kořeny a ona dosud žije v horách a údolích, modernímu vlivu dosud vzdorujících Tater. Omlazující síla její stále odtud pronikala sousední kraje Moravy a byla tak mohutná, že cizorodý vliv západní nebyl s to, ani v Čechách ji udolat. Vyšívky české i se svými patrnými rozdíly oproti vyšívání moravskému a slovenskému jsou svérázné co do celkového zjevu a jednotlivostí, i pokud se týče zeměpisných skupin.

Všechny vyšívky na výstavě zastoupené, ty chudičké a naivní, i ony nádherné a umělecké zároveň, tvoří celek, jenž jest obrazem kulturního rozvoje národa českoslovanského na tomto poli v době právě se zakončující, který však nám dává zároveň tušit a stopovat vývoj tohoto umění z jeho začátků až na naši dobu.

Pokud doby zhotovení se týče, pochází naše vyšívky — přirozeně — z tohoto a předešlého století, a jen ojedinělé z nich — mezi nimi též datované — ze století XVII. Jest to tedy poslední období jeho rozvoje, doba květu a — začátky úpadku.

Vnikneme-li však hloub do ducha, který vane z té neobyčejné mnohotvárnosti ornamentálních prvků, a z toho zvláštního seskupení jejich v celek, pozorujeme-li to účelné a malebné umístění vzorku na předmět, a jak na tomtéž předmětu jeden vzorek řadí se ku druhému, aby způsobil oku lahodící přechod, vystihneme-li tu procítěnost, kde běží o to, charakterisovat juž ornamentem dopodrobna předmět, který splývá jako záclona, anebo ten, jenž pohybem těla snadno zavlaje, jako ony rozmanité šatky, zástěrky a šňůrované kabátce, povšimneme-li si dále těch nejrozmanitějších druhů různých stehů a způsobů vyšívacích, které mají své prastaré domácí názvy, a vypozorujeme-li ten neobyčejně vyvinutý smysl pro harmonii barev, která jest v každé krajině ve svém způsobu ojedinělá, typická: vše to mluví k nám jasně, že máme před sebou projev ducha národního, jenž vyvíjel se samorostle, po dlouhé věky, snad do dob pradávných!

Národní vyšívání vyvíjelo se a rozkvetlo pod vlivem sociálního zřízení zádruhového, jehož poslední zbytky skutečně v Uher. Slovácku ještě nalézáme, jak sděluje professor Koula v I. ročníku Českého Lidu, se přizpůsobovalo a měnilo sociálními řády, jež následovaly, a začalo upadávat, když tovární výroba z měst se svými bezcharakterními formami i do odlehlejších krajin pronikat začala.

V zádruze přecházelo umění vyšívací zrovna jako jiná odvětví průmyslová na potomstvo tradicí, a jelikož rodiny zůstaly na tomtéž místě, jeví i jednotlivé dědiny (v Uher. Slovácku i na Moravě) co do volby ornamentálních tvarů (formiček, kvítků, prvků, motivů) a barev svůj typický ráz, ba máme i řadu krajů a dědin, kde se nám zachoval celý tamější kroj skoro úplně. Znalost celého kroje náleží nutně k dokonalému pochopení našich vyšívek. Každá jeho součástka tvoří základní svou formou i způsobem výzdoby celek, jímž výzdoba celého kroje jen se doplňuje. Teprve vzhledem k celému uspořádání vynikne jemný smysl a umělecký cit dlouholeté tradice, který přivodil, že ozdoby umístněny na pravá místa, a že vzor působivě rozvržen a malebně seskupen.

Jako jednotlivé kroje, ač v podstatě jsou si příbuzné, mají nápadné rozdíly, že je nelze zaměňovati, leda s porušením lokálního vkusu, tak jest tomu i ve vyšívání. Tím ovšem není řečeno, jakoby na vyšívání toho kterého kraje naprosto žádné odchylky nebylo. Vzájemný vliv krajů sousedních i vliv celé doby jest někde dosti patrný: na Plzeňsku, v okolí Prahy a v obvodu velkých průmyslových měst prozrazují vyšívky ducha renaissance, na Litomyšlsku jeví se národnější vliv z Valašska, na Valašsku ze Slovenska, na Holešovicku vliv hanácký, valašský i slovenský zároveň atd. Jest přirozeno, že i v krajích nejryzejších může se objevit tu a tam forma neb ornamentální tvar, méně ryzí, přenesený. Rázovitost našeho vyšívání možno studovat nejen na jednotlivých součástkách krojových, ale zároveň na velice pozoruhodných předmětech obřadních, k nimž počítáme t. zv. úvodnice, t. j. nevěstinské a křestní plachty či svrchní roucha, a do jisté míry též koutnice či boudnice, záclonu, kterouž lože mladé matky se zastíralo, a která též sloužila za svrchní šat, v jistých případech i za roucho, ve kterém zemřelá do hrobu se ukládala.*) Konečně zachovalo se nám vyšívání na oltářních prostírkách rozmanitého druhu: co pokrývka kalichu, na antipendiích, v podobě t. zv. kostelních ubrousků či ručníků a j. Zde dlužno míti na zřeteli, že některé předměty, ku př. jednotlivá antipendia, povstaly z kusů úvodnic nebo koutnic, že t. zv. ručníky jsou vlastně konce dlouhých šatek, jichž bylo i za úvodnice užíváno, že dva stejně zdobené konce šatek po délce k sobě přišity tvoří někdy zástěrku atd.

Jednou z nejdůležitějších částí při studiu vyšívek jsou vyšívací techniky. Nejen tím, že zastoupeny jsou tu všecky druhy technik v cizích a moderních pracích užívané, a že jednotlivé techniky vyskytují se v neobyčejné rozmanitosti druhů a v pozoruhodném souladu s technikami jinými, ale tím hlavně, že zásadní užívání určité techniky způsobilo, že některé druhy našich vyšívek jsou skutečná unika: české holubinky svou technikou podkládanou, moravská dýnka k čepcům a uhersko-slovenské boudnice s formami kohoutími svou technikou na výřez a p.

Vliv techniky na rázovitost ornamentu můžeme však stopovati daleko hlouběji. Tak většina koutnic a ručníků uherských jsou provedeny stehem t. zv. vrkůčkovým (pletencovým, též řetízkovým zvaným, jejž počítáme mezi křížkové). Steh vrkůčkový nejlíp se vyjímá, když křížky tvoří řádky, a tak mají všechny ornamentní tvary jím provedené charakter řádkový: vidíme soulad kratších a delších, vodorovných a kolmých řádků obyčejně červeně a modře střídavě vyšívaných, jež tvoří skupiny, v nichž pouze tušíme tu květ tu plod, zde kohoutka, jelínka, neb řadu lidských postav často několikrát nad sebou řadou se opakujících. V tomto seskupení a v tomto podání jsou to klassicky stylisované postavy lidské a zvířecí. Na vyšívkách ruských často se s nimi setkáváme, však nikoli ve formě tak ušlechtile stylisované.