tohoto druhu na proutěných košíkách, jichž jednotlivé části, jako držadlo, víko, pruhy lemující a dělící, byly kůží obšity a v překrásném uspořádání tímto způsobem vyšity.

Vedle technik přichází na řadu ornamentální formy (prvky), jejichž zásadní užívání má nemalý vliv na svéráznost ornamentu. Ve vyšívání moravském, které jest proti českému v nejednom ohledu jednotnější, rázovitější než české, a které se těsně přimyká k vyšívání slovenskému, které jest bez odporu nejpůvodnější a nejstarší, a kde fakticky můžeme stopovat i příznaky kroje našeho lidu v pohanství,*) zde můžeme konstatovat následující:

Nacházíme zde nápadně mnoho vzorů, jež povstaly seskupením nejjednodušších forem geom. rázu, jako jsou: sekáč, svaz a sousvaz, hvězda osmicípá, točinky, kříže atd, anebo dokonce i prvotvary: malé troj- a čtyrúhelníky. Sta a sta šatek a čepců slovenských, pásků nákrčních, příramků a jiných ozdob rukávců, dále úzké pásové vložky boudnic a řady překrásných zástěrek jsou jimi zdobeny. Všude povstal vzor pouhým řaděním uvedených prvků v pásek a těchto v harmonický celek, při čemž vzat zřetel, aby jednoduchost motivů plnější barvitostí byla jaksi nahrazena.

Dále přichází v mor. vyšívání ornamentální tvary, které mají nápadnou podobnost, skoro totožnost s tvary, jaké nacházíme na předmětech archaeologického významu zejména bronzových. Nepřichází ojediněle, výjimečně, neboť na některých bílých úvodnicích z Hané tvoří střídavě vedle sebe kladeny dekorativní pruh a všecku ozdobu nádherně vypravené úvodnice. Zajímavo jest, že hanácké úvodnice bílé i ony žlutým hedvábím vyšívané s motivy jen rostlinnými nemnoho od prvních se liší co do seskupení: formičky leží prostě vedle sebe, vlnitá čára je spojuje, a aby docílena byla slohová jednotnost, obdržela vlnovka lístky. Další, živější a hravější rozvoj tohoto hanáckého charakteru spatřujeme na vyšívkách českých polabských, turnovských, jičínských a jaroměřských.

Není zbytečno zmínit se též o ornamentálných formách, které měly — anebo o nichž se toho domníváme — symbolický význam, jako známé formy kohoutku, snad také skřítka, anebo celé řadě drobných tvarů, jež v odborných spisech se uvádějí jako ornamentální prvky symbolického významu, z doby prvotin lidského umění. Se stanoviska uměleckého jest lhostejno, zda tyto a výše uvedené druhy ornam. tvarů nahodile, anebo tradicí ze starších dob — ve vyšívání jako na kraslicích — se udržely. Zde stačí vytknout, že ony zde skutečně jsou, že jejich geometrický ráz a čarové rozčlenění mělo vliv na rozčlenění a tudíž i stylisování rostlinných motivů sousedních, že tento geom. ráz postupně přešel i na tvary výhradně rostlinné, a to i tam, kde technikou — na vyšívání plochém — podmíněno to nebylo.

Všecky motivy rostlinné v našem vyšívání přicházející jsou přísniě stylisovány, tak přísně, že organická (rostlinná) souvislost květů a lodyh skoro zaniká, a nejčastěji jen vlnitá neb lomená čára spoustu těch drobných motivů v dekorativní celek slučuje. I na vyšívání českém jest tento ráz patrný, ač nikoli tou měrou jako v moravském.

Bylo by zbytečno řadu rostlinných motivů, které tu přicházejí, vyjmenovat, ale jest velmi zajímavo sledovat, že tentýž motiv přichází v neobyčejné mnohotvárnosti, ba v takovém množství příbuzných tvarů, že z nich možno sestaviti řady od nejjednoduššího k nejsložitějšímu v přirozeném souvislém uzavřeném postupu.**) To platí nejen o známých, bezpočtukráte všude u nás vyslovovaných motivech rostlinných, ale též o geometrických a animálních, o tvarech lidské postavy jakož i o tvarech, jimž se připisuje význam symbolický nebo mystický.

Jest přirozeno, že při takovémto stylisování a při té neobyčejné mnohotvárnosti v podání téhož motivu nelze dost často jednotlivé z nich co do původu určitě stanoviti, ale v tom právě spočívá část uměleckého půvabu našich vyšívek, že tvar z přírody vzatý jest tam pouze naznačen, že my jej tušíme, ale nevidíme. Jen za takových okolností bylo možno na společné lodyze umístnit květ zvonku, hvězdy, kohoutka, srdečka a cokoliv, jiného, aniž by tím náš krasocit — neuvědomělý jako vyškolený — byl rušen. Naopak. S volným seskupením a přísným stylisováním souvisí používání barev bez ohledu na to, jak v přírodě je spatřujeme, a tato okolnost způsobuje, že vidíme ornament nejprv jako celek, který seskupením tvarů a souladem barev na nás působí, a v druhé řadě teprve jeho podrobnostmi lineárními.

Jelikož motivy, jichž používáno, jsou ponejvíce rozměrů menších, vidíme je kladeny hustě vedle sebe, čímž celkový dojem předmětu ve svých typických obrysech tím více vystupuje. Máme ovšem i předměty s motivy neobyčejně velikých rozměrů, co do hlavních linií chudy; zde však velká plocha jednotlivých tvarů má tak rázovitou a na techniky bohatou výplň, že jednoduchost základního rozvržení zaniká.

Co do rozvržení ornamentu po předmětu pozorujeme velice vyvinutý smysl pro klidnou i effektní malebnost se zřetelem na účelnost, základní formu a střih, na způsob nošení a vázání, po případě i na polohu k ostatním součástkám krojovým. Výzdoba rozvržena rovnoměrně, úměrně nebo symetricky po charakteristickém obvodu a na jeho typických místech: šátky české cípem dolů splývající mají svou rázovitou výplň rohovou, úvodnice široký ornamentovaný pruh uprostřed, a pásové ozdoby na obě strany vyznívající, koutnice svou výzdobu na spodním okraji a v místě kde dva kusy látky k sobě přišity, bohatě dekorovaný šev tvoří, atd.

Z uvedených znaků národního ornamentu vysvítá, že naturalistické napodobení motivů z přírody vzatých naprosto jest vyloučeno. Jeden nápadný znak volné přírody mají však naše vyšívky přece: podávají, jak již uvedeno, tvary v nesčetných příbuzných variantech, které nejsou pedanticky přísné ani ve svém rozčlenění ani v dojmu, který hrou linií se dociluje. Stalo se to tím, že vzory přenášeny na látku velmi zhusta jehlou přímo, bez předkreslování, a odtud též ony nesrovnalosti v kresbě, které však uměleckému dojmu nijak nejsou na ujmu. Připouští to i přirozená pohyblivost látky na níž jsou vyšívány, a která jen v jistých případech vyškolenou přesnost kresby nutně vyžaduje.