Džbán cechu soustružnického z Morkovic z roku 1787.

nikdy více nebude ho v stejné míře pohromadě, — ale materiál ten leží dosud z největší části ladem neprozkoumán, nedovedeme jednotlivé výrobky bezpečně roztříditi dle původu, dle dílen, kde byly robeny, slovem vývoj moravsko-slovenské keramiky není dosud vyjasněn. O moravské keramice psali články prof. J. Koula, nověji kustos J. Schirek. O slovenské není tuším ničeho. Zde vedle svých zkušeností děkuji srdečně za různé zprávy zejména pánům senioru evang. církve J. Holubymu a učiteli A. Fialovi. —

Hrnčířství i na Moravě přešlo do prvé historické doby již značně vyspělé z předhistorie. Cechy počaly se tvořiti teprve později, nejvíce v století XVI. (Jihlava, Vyškov atd.); znakem cechu na pečeti býval Adam s Evou, mezi nimiž se nalézala nádoba. V téže době jako v Čechách, během XVI. a XVII. století i na Moravě vliv italské renaissanční majoliky začal nabývati půdy. Zprvu jen pro šlechtice, pak i pro měšťany, cechy řemeslnické, rychtáře menších obcí a bohaté sedláky začalo se robiti zboží, které sice ve svých počátcích, prvních napodobeninách jižních vzorů, nese na sobě mnoho rázu cizího, které však brzy, a sice na konci XVII. století již na dobro téměř z vlivu tohoto se vymanilo a postavilo na domácí samostatnou půdu. Jest za-jímavo sledovat, jak malované mísy a džbány z první poloviny a ještě z prvních let druhé poloviny XVII. stol. leckdy nesou italský ráz ornamentiky. To na př. dobře prozrazuje známý krásný typ nádob původu nejspíše moravského, kde na temně modré půdě kresleny jsou stylisované ornamenty rostlinné barvou bílou.

Typ tento, jenž byl na výstavě representován nevelikou sice řadou, ale kusy velmi krásnými, je původu nejspíše moravského a nese nejčastěji vročení z let padesátých až osmdesátých století XVII. Několik krásných ukázek chová zemské České museum a Museum průmyslové v Brně, jinak jsou roztroušeny. Východiště tohoto typu je mi neznámo.

Také na starších pracích jiného druhu talířů a mis temnomodře polévaných, ale ozdobených zcela jinou technikou můžeme sledovati ještě vlivy italské.

Jest to typ talířů, na jejichž povrchu do silně naneseného hustého polevu před druhým vypálením vyryt byl časem zběžně načrtaný, časem pečlivě a překrásně kreslený ornament. Technika je patrně podobna té, kterou vidíme na staroitalských »sgraffiatech« robených hlavně v Cita di Castello. I zde nádoby vypálené pokryty byly bílým povlakem v němž byly pak vrýpány ozdoby tak, že na bílém povrchu objevovala se kresba červenavou půdou hliněnou. Na to byly polity ještě olověnou glasurou. Je-li však nějaké spojení mezi našimi talíři a Itálií, neodvažuji se tvrditi, ač možno, že páni z Hradce volali mistry italské. Talíře, tyto pokud pocházejí z doby svého rozkvětu z konce století XVII. a počátkem XVIII. — nalezeny byly hlavně v jižních Čechách v okolí Jindřichova Hradce a pak na sousední Moravě. Počítají se proto často do keramiky české. Z několika menších důvodů jsem však nakloněn spíše jich původ klásti do Moravy, snad někde do krajiny telčské, odkudž se rozšířily pak do Čech až k Soběslavi. Nevylučuji však nijak možnost pochodu opačného.

Ráz ornamentu u obou těchto typů brzy se však počal vymaňovati z vlivů cizích. Nastupují nejen domácí prvky ornamentační (květy zvonkové, tulipánové, jablíčka, hrozny, srdéčka a pod.), ale i komposice dostává svůj samostatný ráz. U talířů rýpaných vedle prostých ornamentů setkáváme se občas i s figurální vrytou výzdobou, na př. ptáky, jelenem, beránkem a pod.

Jak jsme pravili, nevíme, z kterého místa moravského zmíněné dva typy vycházely, ač je tradicí a listinami známa celá řada středisk výroby hrnčířské. Poněkud více víme o jiných několika typech, z nichž aspoň tři s určitostí nebo pravděpodobností poutati smíme k městu Vyškovu na Hané.

O vyškovském hrnčířství pojednal nedávno velmi pěkně K. Schirek ve zprávách moravského průmyslového musea. I on neváhá doznati, že chybějí dosud kriteria starších nádob původu vyškovského, ač se podařilo již zjistiti několik typů z konce předešlého století. Nynější století representují však na určito známé modrou barvou malované talíře a džbány.

Studium vývoje keramiky vyškovské stíženo jest valně tím, že nemáme téměř starších typů ověřených a že akta cechu vyškovských majolíkářů jsou ztracena.

Z dat, které sestavil Schirek pomocí různých městských zápisů, vidíme, že nejstarší zpráva o cechu jde do r. 1713. Ale cech byl rozhodně starší, nejspíše již v století XVI. Neboť jmenovaného r. 1713 měli vyškovští hrnčíři již svoji ulici »hrnčířskou« a 17 domů. Ale pak nastal rychlý úpadek a koncem století XVIII. zbylo ve Vyškově již jen 6 mistrů. Na počátku XIX. století rozmohli se opět na nedlouho (23 mistrů) a kolem roku 1850 zaměscnávalo se malováním známých modrých mis a džbánů ještě 14 mistrů. Dnes je všechno v úpadku.

K posouzení nejstarších renaissančních keramických výrobků vyškovských slouží dosud hlavně několik kusů polychromovaných kachlů (nejstarší z XV. století nalezené v Pustoměři, pak důležitý kachel se znakem olomouckého arcibiskupství z r. 1688 atd.), jak dobře Schirek ukázal. Na těchto prvních základech souditi můžeme, že i nádoby podobným stilem kolorované — jsou to zejména mísy s věnečky na širokém okraji, kolem nichž (i uvnitř) rozloženy jsou krásně komponované shluky květin a listů v barvách žluté, šedomodré, zelené a pod. — mohou býti pravděpodobně původu