Stříbrné roucho tepané z kláštera Ročovského.

bohatým tepáním, nýbrž i smaltovými obrázky a drahokamy hojně ozdobené (z chrámů sv. Mikuláše, sv. Štěpána v Praze, sv. Barbory v Kutné Hoře, z Klatov).

Z jiných předmětův zmiňujeme se o křišťálovém křížku s kovovým podstavcem ze Sedlce u Kutné Hory, o ciboriu Železnobrodském (s korunovitým víkem) o dvou stejných relikviářích z roku 1733 ze stříbrného plechu vytepaných a připevněných na dřevěné desky z Golč. Jeníkova a o znamenitých mešních konvičkách s podnosem z kláštera ve Starém Brně, jež se honosí přebohatou ozdobou tepanou i smaltovou a vykládány jsou hojně perletí.

Nejznamenitějšími kusy tohoto období byly bez odporu obě nádherné monstrance z pražských chrámů: sv. Mikuláše a sv. Jindřicha (z r. 1734), jakož i pontifikální berla kláštera Křižovnického v Praze.

Vzpomenuvše ještě zejména znamenitého roucha na sošku Panny Marie s Ježíškem z kláštera Ročovského, jež vlastně jest mistrně tepaná mřížka ze stříbrného plechu, podložená zeleným aksamitem (práce to zlatníka Leop. Lichtenschoffta z prvé polovice XVIII. stol.), přistupujeme již ke sbírce

bohoslužebných rouch, kteráž obsáhlostí a zejména skvělostí svou právem počítána byla k nejefektnějším částem výstavy naší.

Nelze ani mysliti jinak, nežli že u nás již od nejstarších dob vyšívání církevních rouch pilně a se zdarem bylo pěstováno. Jestiť toho zárukou vrozená lidu našemu záliba u zdobení rouch vyšíváním vůbec, stejně i živé styky našich předkův se zeměmi (Byzancí, Itálií),

v nichž toto umění takořka domovem bylo. Mimo to máme toho i historické doklady, že druhdy i roucha taková, zhotovená pečlivýma a dovednýma rukama našich řeholnic, našich paní na dvorech panských i v domech měšťanských a jejich dívek, jimž toto umění bývalo krásnou a věru ušlechtilou kratochvílí, bývala i v cizině vítaným a obdivovaným dárkem.*) A že umění toto u nás dostoupilo vysokého stupně umělosti, toho byť i stručnými, přece výmluvnými doklady jsou naše staré chrámové inventáře, jsou pak zvláště výtvory tohoto umění, jež se u nás hojně zachovaly a z nichž sešlo se jich na Výstavě Národopisné dosti, abychom si mohli učiniti téměř úplnou představu o historickém vývoji umění vyšívačského v domově našem.

Nejstaršími z památek těchto byly mitra a dvě pontifikální rukavice, jež zbožná tradice sv. Vojtěchu přičítá, do století desátého je kladouc. Bude o nich zmínka opět při oddělení církevním.

Gotických rouch mešních sešla se sbírka velmi pěkná. Neblahý »vkus« zle s leckterým pohospodařil. Proto viděli jsme je lecjak přistřihány, zkomoleny. Zub času jim také krásy nepřidal. A přece tklivá, mnohdy naivní něžnost a vroucí zbožnost, jež vládla jehlou, která kouzlila tyto obrazy, ovane i nás, když před nimi postaneme ; mluvíť z nich k nám duch zašlých časův, význačných svým upřímným náboženským nadšením, provanutých hlubokou poesií mystickou. Bezděky musíme upřímnou vzdáti čest i tomuto duchu i rukám — dávno již setlelým — jež nám tyto památky po sobě zůstavily!

Bohoslužebná roucha XIV. i XV. století vyznačují se jak látkou, z níž jsou zhotovena, tak i výzdobou svou. Dessinování (zdobení látky vetkaným nebo vyšitým vzorkem nějakým) látek v této periodě liší se podstatně od dob předcházejících. Byzantské, sicilské i maurské vzorky, význačné přízdobou složenou z různých obrazců geometrických, nebo vzatou z říše rostlinné i fantastických postav zvířecích a symbolických výjevův, ustupují téměř úplně motivu novému: motivu granátového jablka a květu.**)

Motiv tento udržel se na tkaninách gotických (v různých obměnách) výhradně; ano i renesance ho přejala užívajíc ho hojně i ráda ještě ve stol. XVII.

Byl pak vetkáván nejraději do srstnatého aksamitu a to tak, že kde byly lístky, stonky, květy ornamentu, vlas byl vybrán. Ornament jeví se pak jakoby do látky byl vhlouben.