str. 368
Renesance velmi zhusta a ráda zdobila výtvory své erby donátorův. Takž tomu i při mešních rouších; u některých, jež jsme viděli na Výstavě, byl erb dokonce jedinou ozdobou. Za příklad uvádíme kasuli Widerspergarovu z r. 1605 (z Týnce u Klatov), Mělnickou z r 1639 aze Sušice dvě: s erbem Václava Kocze z Dobrše a manželky jeho Markéty roz. Ježovské z Lub (z r. 1642) a druhou se znakem Maxmiliana Krakovského (orlice) a letopočtem 1647.
Skromnou ukázkou vyšívání figurálního, v době té již jen živořícího, byla mimo zmíněnou již mitru Staroboleslav-skou a kasuli Českobrodskou, ještě mitra z Břevnova s vypukle vyšitými poprsími sv. Markéty a sv. Vojtěcha. Mitru tu dal zhotoviti opat Tomáš Sartor (1662—1700), jehož znak opatský na pásce s mitry splývající jest vyšit.
Než všude nemohli si poříditi takovýchto skvostných paramentův, o jakých dosud řeč. Bylyť doby, o nichž jednáme, velmi, velmi trudny. Jak asi vypadala tehdáž mešní roucha chudých kostelův, ukazoval prostičký ornát (z r. 1609) z vyrudlého nyní plátna s bílým prostým křížem, s našitými jmény dárcův »Jakub« a »Alžběta«.
Plátěných kasulí z téže doby, ozdobených prostým »národním« vyšíváním, bylo ostatně vystaveno více (z Jičína, Vejvanovic, Chlumce n. C., z Církvice u Kutné Hory a j.). Vyšity na nich známá nám jablíčka, tulipány, hvězdicovitá kvítka atd. Kasule Vřetovická ozdobena jest nad to uprostřed vyšitým obrázkem P. Marie s děťátkem. Ne bez pohnutí patřili jsme na tyto dárky neumělých, chudobných rukou! Třebas cena umělecká — když jsme je srovnávali s nádhernými družkami vedle vyloženými — nebyla stejna, cena oběti nebyla dojista menší!
Budiž zde učiněna zmínka také o tom, že v chudobných chrámech užívali tehdáž i mešních rouch kožených, s vytlačenými velikými ornamenty, pozlátkem i různými barvami olíčených. Viděli jsme jich na Výstavě slušný počet (ze sbírek Akademie křesť., a p. Q. Klementa v Praze, z chrámu Lucického, z Opočna a j. v.). I s tkaninami potištěnými na bohoslužebných rouších se potkáváme. Poukazujeme na zajímavé prostěradlo oltářní, modře potištěné, z r. 1662. Vidíme na něm obraz Ukřižovaného a P. Marie se sv. Janem pod křížem stojících. Při krajích tvoří lidové ornamenty širokou obrubu. Český věnovací nápis zní: »Já Dorota Hlavova z města Jaroměře nad Labem toto prostěradlo jsem na památku Paní Matky do chrámu Páně Velichovského obětovala a jenž při něm odpočívá a veselého vzkříšení očekává.«*)
Století XVIII. způsobilo umění vyšívačskému po leckteré stránce novou úhonu. Při renesanci shledali jsme alespoň vždycky pečlivost a správnost komposice. Barok učinil si však úlohou: oslniti, okouzliti smysly uměním svým, jíž obětoval pak i všechna téměř umělecká pravidla, maje jedinou jen snahu: jakési umělecké rozkošnictví. Proto rozvinul při výrobě mešních rouch vskutku oslňující nádheru barev, zlata i stříbra, vyhledávaje leckdy s velikou rafinovaností prostředkův, jimiž by dosáhl efektu. Proto užívá všelikých plíškův zlacených a stříbřených, různých cetek, kláskův, zrnek a pod. Což divu, že při podobném počínání velmi snadno překročuje se příslušná mez, a že efektní lahoda mění se ve více méně odporný bombast. Při tom však uznati musíme, že zručnost vyšívačská, dovednost u volbě barev a jich odstínů dostoupila při tom znamenité výše.
Viděli jsme to na př. na gremialu (obřadní pokrývce) z chrámu sv. Vítského, jenž budil pozornost svým věru bizarním seskupením postav lidských a zvířecích (namnoze téměř v drobnohledných miniaturách podaných) uprostřed květů a bohaté ornamentiky.
Velice uměle vyšity byly roušky, jakož i dvě kasule bílé z Křizovnickélio chrámu v Praze, cele pokryté směsicí listů, květů, ovoce a pod. Přeskvostným dojmem působí biskupský ornát: mešní roucho, pluvial, mitra a štola, darovaný kathedrále Králové-Hradecké biskupem Vratislavem z Mitrovic (1733—1753). Na stříbrné půdě vyšity jsou po různu kytice velikých pestrých květů, jež jsou navzájem spojeny ladně se vinoucími přepestrými stuhami.
Oslňující nádherou vyrovnala se ornátu tomuto — ba předčila ho ještě — mešní roucha z Augustinianského
