Dvě malé skříně postranní obsáhly různé Havlíčkovy památky rodinné, které sem sneseny hlavně od starého přítele Havlíčkova, bývalého knihkupge jihlavského Ant. Musila. Zařaděny sem fotografie a obrazy osob i předmětů, které měly k Havlíčkovi nějaký vztah Ve středu jedné z nich umístěna silhouetta francouzského malíře Lehmanna, kterou zachytil podobu Havlíčkovu, když tohoto navštívili spolu s přítelem jeho Sob. Pinkasem. Bylo tu viděti podobiznu matky Havlíčkovy a dcery jeho Zdenky ze dvou různých dob. Z jiných vyobrazení jmenujeme fotografii rodného domu Havlíčkova zároveň se sousedními domy v Borové; domku, v němž bydlel za svého vyhnanství v Brixenu a j. Uchovaly se ještě i některé předměty, které náležely kdysi Havlíčkovi. Takového původu prý je kožená taška a plechový skládací pohár, kterých užíval na cestách, jeho dýmka a j. K dějinám pronásledování a utrpení Havlíčkova vztahoval se obzvláště průvodní list, opatřený pro Havlíčka od přítele jeho, Ant. Musila, aby pronásledovaný redaktor mohl uniknouti do Anglie; Havlíček ho však nepoužil.

Zvláště zajímaly tu některé rukopisy Havlíčkovy. Prof. Sob. Pinkas zapůjčil k tomuto účelu několik Havlíčkových listů, adresovaných jednak jemu, jednak jeho otci, JUDr. Ad. N. Pinkasovi. Psány z míst pro Havlíčka málo příjemných: jeden z vězení na královském hradě na Hradčanech, ostatní z Brixenu (od r. 1852—1854). Samé bolestné a trpké zprávy, ale ze všech vane jeho pevnost, klid, odhodlání a vědomí, že se oddával boji za svatou věc. V jednom z těchto listů svému příznivci dru. Pinkasovi vyslovil na př. o sobě tuto významnou charakteristiku. »To mne ale těší, že jsem posud nikdy nelitoval svého předešlého chování: ani toho, že jsem byl r. 1848 málo radikální, ani toho, že jsem byl r. 1850—1851 nejradikálnější v celém Rakousku (totiž mezi žurnalisty), co arci není tuze mnoho. Já ještě pořád pevně věřím, že se za nynějších časů s pravdou přijde nejdál.« Jiný dopis, z téhož místa psal svému bratrovi 26. dubna 1854.

Ostatní rukopisy vztahují se k jeho činnosti literární. Mnohé věci odkrývají nám roušku s jeho literárního tvoření samého. Píše na př. svému ilustratoru Sob Pinkasovi o obrázky do svého satirického časopisu »Šotka«. Vidět, jak si i tuto část řídil a určoval. »Vymalujte mi ještě toho Šotka v několika situacích, zvláště ale scénu, jak Šotek na zemi leží a nohama i rukama se brání a jak mu několik Kozáků přivěšuje mocí řád ruský. Ale NB. ať je Šotek proti Kozákům jako 1/3 : 1, aby bylo vidět, že je malý.« V jiném listé určuje si, koho má ilustrator z deputovaných vymalovat zkarikovaného. »Anebo mi vyveďte nějakou šikovnou karikaturu na to: ministerium má za sebou většinu národa, totiž s košťaty, holemi atd.«

Podobně některé koncepty epigramů a delší ukázky rukopisu »Křest sv. Vladimíra« ukazují nám pěkně, jak Havlíček tvořil. Vidíme na nich spisovatele, který s takovou pílí studoval jednotlivé obraty výhradně české, který každému obratu, každé frasi věnoval práci a pozornost. Tímto studiem výrazu doplňuje si svůj obsah myšlenkový tak ryze český, tak českým duchem proniknutý, jak to od té doby až po Nerudu z pozdějších let nikdo nedovedl. Z oprav jeho na vlastních skladbách viděti, jak mu záleží na lehkém, jasném rčení, jak chce osobu i věc pravým jménem charakterisovat. Hledá, navrhuje si na př při osobě veřejně činné (na př. pater Rožeň) několik přívlastků, přepisuje si v druhém upravení ještě se všemi těmito návrhy, a po delším uvažování rozhodne se pro jeden z nich. Na všech těchto pokusích psal Havlíček písmem pevným, kolmým, vzorně úhledným.

Tyto ukázky písemné doplňovaly spisy Havlíčkovy, noviny a časopisy jím redigované Většinu jich zapůjčil red. dr. J. Herben; Ant. Musil přidal sem zejména některé exempláře drobnějších spisů Havlíčkových s vlastnoručními podpisy a přípisy Havlíčkovými. Jedna z těchto památek obsahuje na konci tento truchlivý přípis neumělou rukou psaný: »K. Havlíček leži umírajíc v Č. 1029/II. Nejvejš dnes vydržet může«.

Ze síně Havlíčkovy vcházíme k síni Jana Nerudy {* 1834, † 1891). Ze zadní stěny shlížela na navštěvovatele vlídná tvář Nerudova na velkém obraze, zapůjčeném Uměl. Besedou. Vedle něho zavěšen obraz matky Nerudovy, jíž syn prokazoval tolik lásky a něhy synovské. Pod těmito obrazy postaven prostý psací stolek Nerudův, pokrytý napuštěným plátnem, silně již opotřebovaným. A na tom prostinkém stolku zachyceno tolik drahokamů tvořícího ducha Nerudova! Ještě prostší byla dřevěná nebarvená pohovka, ke které prý si sám vymyslil posunutelné opěradlo. Ve dvou těžkých zasklených skříních vystavena básníkova knihovna, zachovaná zásluhou spolku Slavie. Knihy tyto byly nejrůznějšího obsahu, mnohé z nich ani nerozřezané. Za to jiné nesou stopy hojného užívání; zvláště viděti to na exempláři básní Heinových a Lamartinových. Ve zvláštní skříni mezi ostatními památkami vystaveny spisy našich vynikajících spisovatelů s připojeným věnováním. Svědčily o všeobecné úctě českého spisovatelstva k mistru Nerudovi. Bylo při nich pozorovati zajímavé stopy činnosti Nerudovy. Většinu z nich Neruda ani nerozřezal. Z toho zajisté můžeme usuzovati pro charakteristiku našeho básníka: v posledních letech svého života obíral se nejvíce sám sebou, svými úvahami a zažitými zkušenostmi. K lektuře nezbývalo mu mnoho času. Některé zde podané spisy ukazují zároveň, jak snadno a rázem vnikal v každou básnickou individualitu. Často stačovalo mu pročísti úvod, jednu dvě básničky nebo povídky, aby si o spisovateli utvořil svůj úsudek. Dalších archů už ani nerozřezal. Vedle toho podařilo se sehnati některé ukázky jeho rukopisů: básní, korespondence a p.

Jedna skříň věnována spisům Nerudovým, ač nebyla to úplná sbírka; zejména první vydání nebylo lze vždy získati. Úplnější byla pozdější vydání. Mezi spisy Nerudovy vloženy četné podobizny z různých let Nerudových. Z nich vidíme, jak veliká změna děla se se zevnějškem básníkovým, nežli ustálila se v té typické tváři z posledních let

K síni Nerudově přiléhala exposice přítele jeho, básníka Vítězslava Hálka (* 1835, † 1875). Vzácnou ochotou paní Dor. Hálkové, vdovy po zvěčnělém básníkovi, podařilo se touto exposicí charakterisovati hlavně literární činnost Hálkovu jako u málokterého jiného spisovatele. V pozůstalosti jeho dochováno k tomu mnoho příspěvků od jeho studií až do posledních chvil jeho života. Na doby studentské upomínají hlavně četná vysvědčení, na nichž zároveň viděti ducha tehdejších poměrů národnostních: některá z nich od 1845—48 jsou německá, z r. 1848 latinské, z r. 1849