družičky (A. Ambrožovu ze Škvrňan, R. Ulčovu z Čermčic, B. Lindauerovu z Utušic a M. Čechurovu z Kotěšova), družby (J. Šimandla z Újezda, F. Pechmana z Doubravky a M. Kusa z Radobčic) a všechny hosty, aby mu nevěstu pro ženicha vydali. Učinili tak teprve, když ji vyplatil stříbrňáky. Na to promluvily družičky Ulčova a Ambrožova k nevěstě, a ta požádala rodiče za požehnání. Družičky rozdaly hostům šátečky a rozmariny, načež celá svatba seřadila se v průvod, aby šla do kostela.

Průvod děl se za všeobecného veselí, výskotu, dudácké hudby, která hrála písničku: »Už mou milou do kostela vezou«, a za písně celého sboru »Ičkonont pudeme do kostela, dostaneš, Markétko, co si chtěla, ičkonont pudeme na mši svatou, dostaneš, Jeníčku, ženu zlatou.« Jenom ta nevěsta musí celou cestu plakat, »aby ta svatba byla šťastná« — a kmotry aby nevěstu nepomluvily! — Poněvadž není dovoleno církevní obřady napodobit, nebylo ani kostela ani kněze; svatba jen na chvilku zmizela očím divákův, aby s veselím tím hlučnějším po odbytých »oddavkách« opět se ukázala, a za zpěvu písničky »Už mou milou od oltáře vedou« rovnou se ubírala z kostela do hospody. »Doma« ještě svatební hostina za tak krátkou chvíli nemůže být připravena, hosté by jen panímámě a všem kuchařkám i pomocnicím překáželi — tedy do hospody!

Tlampač (mlynář Štěrba z Račic) za stálých řečí, žertů a vtipů přinesl koláče a chléb, muzika spustila a již celý mladý svět točí se v kole, prováděje jeden prostonárodní tanec za druhým. Tancuje se řezanka, sousedská, strašák, špacírka, polka, děvčata zpívají, dudy vřískají, chlapci odhodí kabáty, aby tím pohodlněji mohli tančit, paňmámy nejprve sedí, chválí, párky mustrují, posuzují a už do foroty nové svatby prorokují, ale konec konců přijdou i pro ně staří i mladí, tak že celá svatba v hospodě je jeden tanec a vír. Ano i před hospodou pantáta Čechura — který již při objíždkách amfiteatrem znamenitým řízením čtyrspřežení a smělou jízdou vzbuzoval všeobecný obdiv — sedě na koni práská si bičem, popíjí a zpívá, až mu celý rozjařený amfiteatr tleská.

Rej v hospodě trval skoro hodinu. Konečně tlampač »po dobrém a po zlém« nutil svatebníky, aby už toho všeho nechali a do statku nevěstina se odebrali, kde je dávno prostřeno a všechno k hodům připraveno. Neradi — na oko či do opravdy — dávají se konečně svatebčané pohnouti a ubírají se do bytu nevěstina a zasednou za stoly, pokrytými jídlem a pitím.

Při hostině svědomitě se provedly všechny zvyky: svatebníci po sobě a divácích házeli cukrovím, hrachem, tlampač s kaší na měchačkách vybíral na kuchařku, potom při největší veselosti na kolíbku a posléze na přisluhující v kuchyni. Dále přinesl svatební stromek, zabodnutý do homole (bábovky), ověšený cukrovím, jablky, perníkem a suchými švestkami, jejž hosté hned obrali. Mezitím opět se zpívalo, hovořilo, jedlo a pilo, až konečně hosté byli vybídnuti, aby doprovodili mladou ženu do jejího nového domova.

Za dovádění a žertů nastalo nakládání roucha — peřin nevěstiných.. Dole do vozu položena nejprve ohromná peřina čtyř loket zšíří a pěti loket zdélí, nabitá peřím, na tu nakladeny vždy menší a menší a přes ty přehozen bílý ubrus, Svatebnice na voze sedící vzaly do rukou jeho konce a když i všichni ostatní hosté na vozy vyskočili, odjel celý průvod do statku ženichova.

To se dělo tak, že všecky vozy, vedeny prvním, jejž řídil pantáta Čechura, objely prudce několikráte celé vnitřní prostranství amfiteatru. Jeden kůň při tom se schvátil a padl. Při jízdě zpívána rozmarná píseň: »Vy pražští mládenci, co to děláte, vy snad si namlouvat neumíte. Jest-li neumíte, já vám to povím, v tej naší zahrádce kořeníčko vím.« Svatebčanům zatáhla mládež dvakráte cestu a nepustila svatbu dále, dokud se nevyplatila.

Když přijela svatba k bytu ženichovu, skládáno a vykupováno roucho, při čemž zpívali píseň: »A vy pražští dřevěnkáři, pořád s vámi čerti hází; ať je zima nebo v letě, pořád s nima rumplujete.« Potom v komůrce nastalo čepeni nevěsty. Nevěstě rozpleteny vrkoče, odňaty z nich stužky, vlasy zavázány vzadu v uzel, a na hlavu, dán nevěstě čepec. Vše to se dělo za zpěvu písní, ze kterých jedna zněla: »Tu máš, už máš, co jsi chtěla míti, tu máš, už máš, co jsi chtěla mít. Chtěla jsi mít muže, kdo pak ti zpomůže, tu máš, už máš, co jsi chtěla mít.« Posléze celá svatba, vedena jsouc houslákem, odebrala se do hospody, kde opět se tančilo a zpívalo. —

Provedení svatby plzeňské vzrušilo nejen celou výstavu, nýbrž i celou Prahu. Zásluha vzorného provedení svatby patřila řídicímu učiteli ze Škvrňan Vojtěchu Ambrožovi, který věci té věnoval mnoho práce a času. — Dojem svatby plzeňské byl tak veliký, že nikdo si nepředstavoval, že by mohl býti v době výstavy jinou slavností národopisnou

překonán. I bylo k veliké cti výstavy, že přece ještě byl převýšen — a sice několikadenními národními slavnostmi kmenů

moravských — Valachů, Hanáků, Horáků a Slováků.

Národopisné slavnosti moravské, vzešlé z podnětů, daných dílem z Moravy, dílem od výkonného výboru Národopisné výstavy českoslovanské, založeny byly na základech neobyčejně rozsáhlých a zdařily se způsobem nejskvělejším. Velikou prací a horlivostí přátel národopisu na Moravě, mimořádným nákladem, jejž výkonný výbor výstavy k tomu účelu věnoval, a všeobecným zápalem pro Národopisnou výstavu českoslovanskou docílilo se, že na Národopisnou výstavu českoslovanskou přenesena byla z Moravy nejen nejzajímavější část zvykův, obyčejův a lidových slavností všech čtyř kmenů moravských, nýbrž i samy nejpestřejší části skutečného života těchto kmenů. Několik set Moravanů — Horáků, Hanáků, Valachů a Slováků provádělo národopisné slavnosti v Praze po čtyry dny způsobem tak prostým, přirozeným a zároveň věrným a svrchovaně efektním, že uvedly Prahu, která nikdy před tím nic podobného neviděla, ve skutečný podiv a nadšení, ze dne ke dni stále rostoucí.