do stavení odříkávali: »Byli smy na horách na dolach, chytli smy tam chrobaka (zpěváka); němožem ho uživiti, musímy na něho prositi: suchej řepy něberemy, šrůtek masa unésemy, klobásy, klobásy ve čtvero za pasy.« Medvěd obchází dotud, jen že místo v nepříhodný tučný čtvrtek na konec masopustu.*)

Již několikráte v předchozím líčení masopustnich radovánek zahlédli jsme zábavu, že staří poskakovali, tancovali, zvláště s medvědem maso-pustnim si zarejdili, aby se urodilo konopí a len, »za ten len, za ten len, za konopičky*. Masopustní zábava tato srostla pevně s žertovnými zábavami masopustními. Dokázal prof. Jan Soukup, že to jest, masopustní kratochvíle a pranostika starodávná, že doklady o ní jdou až do věku XIV. a splývají ve shodu s posavadním lidovým podáním.**)

Přibík, mnich řádu cistercienského v klášteře Vyšebrodském, současník Husův a pilný pracovník literární, měl zvyk přičinovati všelijaké přípisky do rukopisů, jež přepisoval, na př.: »Nehněvaj sě, ať sě konopie urodie!« Že věta nehodila se patrným smyslem světským do knihy náboženské, jest jisto, avšak též omluvitelno u Přibíka, který se nerozpa-koval vepsati hanlivé písně na Wiklifovce a píseň čistě světskou: »Otep mirrhy . . .« do rukopisu 6. 42. (Cantus liturgici z roku 1410.) Ať se v ní tají vzpomínka na veselé mládí v rodné osadě, nebo ať jest zachycena z pozorování života vesničanů v okolí kláštera, vždy stejně jest významná a zajímavá. Slova ta nejsou nic jiného, než smiřovačka na konci masopustu, vyzvání k tanci, vyslovené patrně, aby dívka milovaná zanechala hněvu a dala se s ním v rej taneční. Slova ona mohla vytrysknouti jen z obyčeje prastarého a hluboko zakořeněného, který trvá podnes.

Téhož obyčeje týká se i narážka v rozmarné rozprávce ze stol. XV o mladičké, urozené paní Saloméně a starším i nehodném muži jejím, na kterou upozornil podepsaný pod názvem***) ^Staročeská rozprávka o masopustnich mumrajích a hodokvasu v XV. stol.< V rukopise Neuberkově, zakoupeném od bibliotheky Musea král Českého, jenž obsahuje vedle jiného rozpustilý »Májův Sen« od syna Jiřího z Poděbrad, Hynka z Miinsterberka, přeložen jest výběr povídek z Boc-caciova Decamerona a mezi ně vložena původní rozprávka staročeská, zdá-se, s narážkou na skutečnou událost ze života českého ve stol. XV. Vypravuje se v ní o trápení paní Salomeny o masopustě a podivínství jejího žárlivého a nejapného manžela. Otiskuji zajímavý text, obsahující líčenír jak se slavíval u nás masopust ve věku XV., i zároveň poučení, jakými kratochvilnými rozprávkami podle tehdejšího vkusu naši předkové se ba-