se tak zdá, že by musil býti železný člověk, ktož by její postavu vida žalostivá, aby ji nemusil věrně želeti nebo plakati. A tak jí mnoho nevýmluvných žalostí činil.

A potom snad vida, že jemu všickni za zlé mají a že by proto bez řečí nějakých nebyl od jejích přátel znamenitých pro jeho k ní netref-nosti, a dále chci ještě pověděti o tom muži, učinil masopust na svém zámku té své pěkné paní, chtiec jí tu žalost její zastaviti aneb snad aby jí větší trápení učinil, ješto by se mohl čert tomu zasmáti i rozhněvali, netoliko někteří lidé, neb když již za stuol ti lidi masopustní sázeli k té její kratochvíli, najprv posadil se kýs čert najvýše, potom ta přepěkná paní vedle něho a s druhé strany vedle ní ... Jakub a proti ní ... Tomáš. A tak ji těmi lidmi osázel, že by ji mohl umořiti mezi nimi, jestliže jest sobě věrně pomyslila o své kráse a své ušlechtilé mladosti. A tak jiní hosté, kteříž za tím stolem byli i s hospodářem kromě té pěkné paní, tak mi se zdá, že kdyby kto měl lidi k žalostivému pohřbu, netoliko k masopustu vybírati, že jich ne hned shledá; potom když krmě nosili z kuchyně, tu zjednal bubenníka a pištce nic jiného, když ve zlé vsi k stádu bubnují neb sviniem k jich jídlu, a tak ktož sú pak koli při tom veselí byli, že jsú při smutnějším pohřbu málo bývali. A to zvlášť pro tu paní, kteréžto každý dobrý člověk má litovati, ktož by znal, neb jest potom, což rozuměti mohu, v těžkú nemoc skrz to upadla jest pro svého potvorného muže a k tomu jí ještě ani velmi s lidmi mluviti dal s těmi, s kterýmiž by ona mohla nětco se potěšiti a své žalosti zapomenuti poněkud, ani k tomu dal jest jí přijíti muž její, než tak ji předse trápil . . .

Strojil ji rovně jako psa lehavého, mněje, že ji tím sobě opraví i více ji zkazil, neb jest sobě to myslila a v úmysl brala s radů jednoho dobrého a věrného přítele, že ji všecko za jedno projde, aby což jest jemu bez potřeby méně věrná bývala a jej milovala i utěšovala k němu té milosti, pokudž najdál mohla, že se jí zdálo, že tolikéž bude, nemilujíc jeho. A vzala sobě to za kratochvil na svém srdci, aby aspoň mohla své mladosti nětco sobě k vuoli užíti a té lepoty, kterúž jí Pán Buoh nad jiné lidi dal v tomto světě, i počala jest také jiné milovati lidi ty, kteříž by ji proto v poctivosti toho zasluhovali a na muže toho svého (kterýž jest jí, jakž jest živ, hoden nebyl) netbala nic, neb se jest lidem napořád zdálo, ktož ji kolivěk znal a jej, že jest tak pěkné paní a tak přátelské nikdy hoden nebyl ... A takovým mužóm jako tento jest, o kterémž se tuto vypisuje, nic jim v úmyslu jiného není, nežli peníze chovati a nuzně živu býti a lakomství hleděti, skupy býti. Mně se zdá i jiným, že by sobě takoví lidé k tomu svému úmyslu potvorné sedlské raději ženy pojímati, jakož by na takové nuzné muže slušalo, aby on z jedné strany nechajíc s pokojem tak urozených znamenitých, ušlechtilých, pěkných žen, ješto jim nesluší ani jich hodný jsú.

Již pak konec a to učiním, proto jest ta pěkná paní v té žalosti jsúc s ním nic proti své cti nemyslila učiniti, až by snad někto se nalezl, že by jí to chválil, proto se jest nad potvorníkem nechtěla tím mstíti, aby