Počkej, bratře milý, — já oznámím králi. — (Ku králi.) Slavný králi! jsme zděšeni, — co se s tou osobou děje. — Cím ji víc mučíme a trýzníme, — tím je krásnější a milostnější, — a zdá se jakoby olejem řečeným balsámem — po celém těle pomazána byla.

Král: Přiveďte mi ji hned bez meškání, — ať patřím na ni. — Bude-li chtíti k naší víře přistoupiti, — chci ji za manželku vzíti.

Kat : Rádi se zachováme, — milostivý pane.

Král: Doroto, Doroto, překrásné stvoření! — Hleď se jen rozmysliti — a mne více nehněvati, — mou chotí můžeš býti, — Ale Krista zapříti, — aneb smrt podstoupiti. — Vol si z toho, co chceš, — a to hned.

Dorota: Králi! než bych Krista opustila, — Syna Boha nejvyššího,

— skrze krále pozemského, — to ne ! — (Zpívá.) Ach, Bože! jak mnohá žalost — přišla na mé nenadálost, — mnoho ouzkostí, mnoho let, — a můj mladý věk — brzy mně dokvet. — Ouzká cesta jest do nebe — těm, kteří milují Tebe. — Ach, můj Ježíši s nebe, — přijmi, přijmi mou korunu, — jenž jest z nebeského trůnu. — Měj se dobře celé moře, — měj se dobře všecko plémě, — oheň, voda i povětří, — ať na to sám Pánbůh patří.

Teofil: Doroto, Doroto! kam pospícháš? — Co pak nevíš, že dnes stíta být máš?

Dorota: Co pak nevíš, že jdu domů, — že pospíchám k Otci svému, — do zahrady, kde jsou kvítí, — a já že tam budu vili.

Teofil: Panno, nevěřím Tobě, — dokud mi nepřineseš to ovoce, — které rosle v té zahrádce, — to sice února měsíce.

Dorota : Ach, Bože, pošli anděla s nebe, — aby přines to ovoce,

— které roste v zahrádce, — a to sice února měsíce, — abych slibem potvrdila Toufila.

Král: Rychle sem, kálané, přistupte — a Dorotě hlavu setněte — a neprodlívej.

Kati: Rádi se zachováme, — milostivý pane !

Kat: Ustupte, lidi, na stranu, — ať vám nedám mečem ránu.

Anděl : Stůj, katane, nepospíchej, — ctná panno sobě nevzdychej.

— Potěš se se Spasitelem — jakožto s tvým utěšitelem, — přijmi ode mne chleb Páně, — ty katane, čiň dále.

Kat : Sklop, Doroto, sklop své oči, — ať tvá hlava na zem skočí

Gert: Hop chalupa! — Teď jsem rád, jakobych jedl med, — nebo s její pobožností — rušila moje království.

Anděl: Touhle! Toulile! Toufile!

Teofil: Kdo pak mě tak volá mile?

Anděl : Já anděl s nebe poslaný — od Doroty, krásné panny. — Posílá Ti to ovoce, — které roste v té zahrádce, — a to února měsíce.

Teofil : I vítám Tě, pacholátko, — Krista Pána poslátko, — já tě s radostí vítám — a to ovoce přijímám. — (zpívá:) Ach, já smutný, zarmoucený, — líto jest mi Doroty panny. — že jsem se jí kdy vy-