tropa našeho, dnes my dítky verbujeme, a do školy jich vezmeme. — 9. Jestli něco na verbuňk máte, proč s námi jednat meškáte? Na raku peníze zavdáme, neb jich víc verbovat máme. — 10. Já jsem od toho regementu profous, rád bych něco dobrého zakous, jestliže mi něco dáte, jistě dobře uděláte. — 11. Já taky s mošnou verbuju, vejce a hrách do mošny beru; dám ho na pučálku vojsku, aby se najedli trošku, poněvadž dlouhý marš mají, až hladový břicha mají. — 12. Švarný kaprál řídí vojsko, musí agerrichtovat všecko; naši věc jsme vykonali, a dítky jsme zverbovali, pročež jít musíme dále, zatím vám dáváme vale.

Erben praví ve své sbírce českých písní, že chození s nehořeni za času císaře Josefa II. přestalo. V mnohých krajinách pěstoval se však obyčej ten mnohem déle. V našem okolí jindřichohradeckém (vypravuje M. Tejčka) trvalo chození s Řehořem nejdéle v Políkně a v sousedním Vidrí. Ještě na začátku let padesátých se tato školní slavnost v Políkně a ve Vidrí konala. Ve Včelniei a v okolních obcích chodilo se s Řehořem ještě před padesáti lety. Když jsem chodil v Políkně do školy, zastával jsem při slavnosti té postupně všecky hodnosti a pamatuji se ještě na všecky její podrobnosti; co pak při dlouhé době více než čtyřiceti roků (posledně chodil jsem s Řehořem roku 1848) z mé paměti vymizelo, doplnili ochotně někteří občané a občanky z Políkna. Vždy nám to způsobilo velkou radost, když nám z jara učitel oznámil, že budeme choditi Řehořem, budeme-li se dobře chovat a pilně učiti. Rozdal nám lístky, na nichž jednotlivé úlohy napsány byly. Když bylo stálé jasné počasí, prohlásil, že se zítra bude chodit Řehořem. Nebývalo to na sv. Řehoře, nýbrž později, když byly již delší dni.

Časně ráno procházel bubeník vesnicí, budě školáky ze spaní. Poněvadž měla celá slavnost vojenský ráz, bylo nejvíce vojáků, a to hejtman, dva důstojníci (hadači), profous, felčar, tambor a prostí vojáci. Ti měli každý červeným papírem potažený límec a výložky u kabátu, pak z papíru udělané, přes pravé rameno přehozené a na levém boku spojené pásy na šavle, které byly dřevěné a až na konečný hrot a rukojeť, jež zůstaly bílé, černou barvou natřené, tak že vypadaly, jakoby vězely v pochvách. Pás na šavli udělal si každý sám z popsaného papíru Dva archy papíru na pás stačily. Důstojníci měli dvourohé klobouky z bílého papíru, hejtman měl na klobouku papírový chochol. Vojáci měli kaškety s růžičkou, podobného střihu, jaké nosí důstojníci, ale s užším dýnkem, které se tehdy vůbec nosily. Ostatní osoby nebyly stavu vojenského. Byl tu svatý Řehoř, jenž byl oděn jako biskup, měl papírovou infuli a berlu, pak papírový ornát, kteréžto věci, jakož i prapor, patřily k inventáři školy. Pod ornát oblékl biskup talíkovu sváteční košili a opásal se né-jakou stuhou. Vedle sv. Řehoře šel praporečník. Také ten vzal na sebe tatíkovu košili, přes ni pak napřed a vzadu po černém kozmonském (ko-smanovském) šátku, které byly na ramenou sešity a uprostřed kolem těla stuhou přepásány. Prapor byl z papíru a měl podobu jako prapory kostelní. Nejmenší žáci byli andělé a přistrojeni byli jako praporečník, na hlavách pak měli z červeného papíru udělané zoubkované čepice, jako