chodíš-li pak do školy ? První hadač : Den jak den pasu voly, škola mi zdaleka smrdí, když ji vidím, tu se lekám. Druhý hadač : Bratře, já ti tu radu dám : zanech toho stáda pásti, uč se raděj čísti psáti, z pasáka nebude než pasák, ze školáka může býti hodný jonák, poslechneš-li mé rady, budeš mít užitek hojný.

Po té vystoupil jako rozsudí hejtman: Dost dávno poslouchám vaše darebné řeči, již jednomu, ani druhému svědčiti nechci, řekl bych vám, že by mohl mezi vámi pokoj býti, však ale bojím se, že bych dostal na zadek bití, nechám vás, až bude ve škole k odříkávání čas. (Po té pokračoval k celému sboru:) Ej, metlo zdravého kořene pro dítky nevycvičené, když se dítky ve škole trestají, mnozí rodiče se na to hněvají, strhnou ze školy žáka, za čas mají z něj vojáka, tam se musí kárati, lískovou holí práskati.

Po hejtmanovi přišla řada na profou-a, který s lískovkou v ruce řadami vojáků procházel: Já jsem profous od regementu a pán od are-stantů, kdo něco provede, ke mně se přivede, dřív nebude propuštěn, až bude vyplacen. (Dojda až k bubeníkovi spustil na něho): Tluč, bubeníku ! jak tu stojíš, takt nedržíš, drž lip, nebo budeš bit, hůl hezkou na tebe mám, dej pozor, ať ti s ní přes záda nedám. (Při tom bubeník na buben zavíří.)

Felčar : Já jsem od regementu felčar, mám od pucování grejcar, všecky vojáky pucuju, svou kapsu při tom špikuju, vousy na centy prodávám, hezký peníz si vydělám. (Pak došlo na vojáky, z nichž každý než svůj lístek odříkával, šavli tasil a proti svému druhu do vojenské posice se postavil, po odříkání své úlohy pak opět šavli zastrčil.)

První voják: Pod skálou na slunci sedím, sem a t:im po světě hledím, na pocestné lidi hvízdám, žádnému pokoje nedám, a to nejvíc na židy, neb jsou šelmy, to se vidí. Já bych se mezi ně hodil, jen kdybych zrzavé vousy nosil, zrzavé vousy se mi líbějí, protože se neměnějí, budu se o ně starati, kdyby mě měly sto tolarů koštovati. Druhý voják: Hej, panímámo, hezky s chutí, dejte vajec as půl kopy, hodnej kus másla, aby se nám huba spásla, as tři lžíce panu kantorovi na střevíce. Třetí voják: Já jsem hodný jurista, mám šaty za tři sta, pověsím je na hřebík, nestojejí za troník. Čtvrtý voják : Já jsem hodný turek, mám plnou kapsu vokurek, až ty vokurky poztrácím, teprv se domů navrátím.

Nejhloupější ze žáků dostal obyčejně lístek, v kterém se drsný vtip na pánech svezl : Já jsem takto hodný v těle, při tom hloupý jako tele, hlavu mám jako džbán, mohl by ze mně být velký pán.

Nejmenší vojáček říkával: Já jsem malý žáček, zpívám jako ptáček, kdybych kasičku s medem jídal, ještě bych lépe zpíval! Andělíčkové neměli žádných lístků k odříkávání.

Když byly všecky úlohy odříkány, obstoupla děvčata hospodyni a prosila za dary, jedno o máslo, jiné o vejce, opět jiné o mouku, o sůl, o kropici, o krupičku, o hrách, o len. Mezi tím vyžádal si hejtman,