aby oni se bránili a před nepřítelem neutíkali. Profous: Já vzadu-s touto kabelí, co mi do ní Pánbůh nadělí, čťvrtci hrachu na pučálku, kopu vajec na mazanec, to bude pro nás dobrá věc. Až to jísti budeme, taky na ně vzpomene. Kaprál i.: Já jsem kaprál nad vojáky, mám právo nad soldáty, kdyby se některý z klidu vyhnul, jistě by ho trest neminul, aby on se nevyhýbal a na Francouze mašíroval. Kaprál 2.: Já jsem kaprál od kumpanie, pozoruju, co se děje, neboť já mám takové právo, že je po něm maso zdrávo. Kmán 1.: Já jsem malý Honzíček, mám vždy čistý nosejček, rád do školy chodím, s mou sestrou se vodím. Kmán 2.: Já jsem voják šikovný i také k světu podobný, přec při tom se pořád soužím a vždy po domovu toužím. Kmán 3.: Já jsem malý žáček, zpívám jako ptáček. Kdybych housky s medem jídal, ještě bych jim lepší zpíval. Bubeník: Holá, holá, co dělají, že nás tak dlouho neodbejvají. Mají-li ňákýho žáčka, v tom košíčku vajíčka, ochotně se k tomu mají, na papír nám dají dva neb tři dukáty, čtyry vezmem taky. —

V Tymákově u Plzně v den sv. Řehoře sešla se školní mládež ve škole. Chlapci, svátečně odění a opásáni pentlemi, měli na hlavách čepice z pozlaceného papíru, po stranách jim visely dřevěné šavle. Děvčata, taktéž ve svátečním ustrojená, nesla korouhvičky. Seřadivše se, vybrali se na obchůzku po vsi; napřed kráčel »Řehoř« s korouhví v ruce. Když přišli do stavení, odříkali žáci, na něž úloha ta vznesena byla, každý svou »otázku«. »Otázkou« tou bylo několik obhroublých veršíků. Odříkavše tyto »otázky«, přijali od hospodáře několik krejcarů, od hospodyně hrách, vejce a mouku, podle toho, jak který dům zámožný byl. Obešedše celou ves, odevzdali nasbírané dárky učiteli, jenž jim za to vystrojil hostinu — ovšem ne příliš bohatou. Dostali od něho po kousku masa, buchtičku a krapet piva, někdy se také jen pučálkou spokojiti museli. Říkadlo: S touto naší veselostí, svatému Řehoři ke cti, pod jeho regiment dítky k všelikým cnostem, by se daly zverbovati a s námi do školy jíti, chásku mladou, zvedenou i nezvedenou přijímáme mezi nás, by se vycvičila při nás. Cvičení takové máme, ve škole ho užíváme. Nejprve Pána Boha znáti, jeho ctíti, milovati, a starší lidi uctíti, jak mnoho stačí. Mnohý otec má synáčka jako ročního volíčka, ten když umí žertovati, tu ho umí schvalovati. Jestli co na verbuňk máte, proč s námi jednat meškáte? Peníze na ruku zavdáme, neb jich víc verbovat máme. (Líčí Martin Kozák). —

V okolí Vorlíka v okresích Mirovickém a Březniekém jen staří lidé se pamatují, že po osadách chodívali »Řehořové« zvláště ustrojení a že zpívali nebo odříkávali písničky a říkání, začež vyprošovali sobě v odměnu dárky peněžní nebo potraviny. Podle vzpomínek J. J. Korána z Nevězíc: Do stavení přicházelo více osob stavu svému přiměřeně ustrojených ; uniforma nahrazována barevnými papíry na šatech nalepenými nebo přišitými; jenerál měl třírohý klobouk s kohoutími ozdobnými péry a přes ramena široký pás, na kterém byla šavle zavěšena. Jen výminkou byla šavle kovová, z pravidla dřevěná, v pochvě papírová zastrčená. Jenerál vstoupiv nejdříve do sednice, odříkával: Malé časy, velké časy. Prosím pana hospodáře, by nevyhnal mojí chasy, která za mnou kráčet