hlučné, skotačivé výjevy v Podskalí, kdy mládež z měst Pražských navěsila na tyče vysoké podoby, smrti a strašidel a za zpěvu, jásotu, křiku házeli je se skály a do řeky, topili smrt . . .*) Skoro ani dnes nevěříme, jak i v Praze tedy obyčej, všude zanikající, s plnou živoucností ročně se opakoval na zábavu starých Pražanů.

Zjištěno je nade vši pochybu v rozmanitých studiích, starších i novějších, že vynášení smrti buď na neděli dražebnou (laetare), nebo smrtnou (iudica), nebo také květnou jest obřad prastarý, jehož původ a podklad dlužno posunouti do věků předkřesťanských. Starobylého obyčeje všímali si již staří historikové, pokládajíce jej za přežitek pohanský.

Starobylý původ obyčeje se smrtí v lidovém podání českém zaručen je doklady významnými, kterým dlužno dáti plnou víru. Církev ostře lepala všeliké obyčeje a pověry lidové, které často pod pláštíkem nábožného projevu, nevinného obřadu, spojeného nezřídka se jmény svatých a světic, jako přežitky kulturní dávných věků přidružovalo lidové podání k slavnostem a památkám církevním.

Mezi těmito přežitky kulturními již v dobách nejstarších, pokud jsou ozářeny jejich kulturní poměry matným světlem zachovaných památek, spatřujeme u Cechů vynášení smrti v dokladu ze století XIV. R. 1366 synoda v Praze uvažovala o tehdejším lidovém obyčeji vynášeti z osady v postě, na jaře postavu, představující smrt, se zpěvy a hrami. s obřady prý pověrečnými k řece, tam smrt s křikem potopovati a vysmívati se, že jim uškoditi nesmí, že je z hranic jejich krajiny načisto vypuzena. Zápověď namířena jest ostře proti lidovému obyčeji, oblíbenému (jak vyrozumíváme z jejího začátku) mezi světskými i duchovními. S neobvyklou tehda důkladností je tu obyčej popsán zevrubně, děje se zmínka o podobě loutky na způsob smrti, narážka na popěvky a zvláště na obřady, které synoda církevní prohlašuje za nenáboženské, pověrečné, a proto přísně káže kněžím, kdy se mezi lidem svěřeným objevil hříšný obyčej, aby hříšníkům zabránili přístup k službám Božím na tak dlouho, až pověrčivým osadníkům bude od arcibiskupa ustanovena pokuta vhodná.

Díváme se tu na zápas dvou soupeřů mocných: snahy církve peču jící o očištění lidového života od přežitkův z doby pohanské a lidového podání, srostlého nerozlučně s životem a bytem národním, vzdorujícího houževnatě silou tradice nesnadno vyhladitelné z hlavy a ze srdce lidu prostého.

Charakteristické jest obnovení církevní zápovědi, vydané od synody r. 1366, již r. 1384. Patrně tedy zákaz z r. 1366 nevyhladil nadobro prese všechny výhrůžky obyčeje při vynášení smrti. Cechové nedbajíce zápovědi, na jaře vynášeli »smrt« dále po dávném zvyku, zděděném od