praotců. Proto r. 1384 synoda znova přikazuje kněžím, aby nedopouštěli her pověrečných mezi lidem, zejména aby nedovolili vynášeti v středo-postí ze vsi nebo z města postavu upravenou v podobě smrti a obřad provázeti popěvky podle zlozvyku, zahnízděného v některých krajinách.

Obě zapovědí české jsou nejstarší ze všech starých zpráv o tomto obyčeji vůbec posud známých. Potvrzují slovy jasnými starý původ vynášení smrti, jež ve věku XIV. už je kaceřováno od církve jako obřad hříšný, nesrovnávající se s představou o křesťanském slavení památek významu církevního. Rychlé obnovení zápovědi v krátké poměrně dobo ukazuje, že obyčej byl pevně zakotven v srdci lidu tehdejšího. Duchovní svým osadníkům oznámili přísné usnesení synodální, které bylo pak uloženo v archivu a tlelo potom prachu na pospasy — ale s luzným jarem, vracejícím se každého roku, zdobícím lahodnými půvaby nivy i háje, probudila se zároveň upomínka na vynášení »smrti« a přinášení má-ječku, upomínka, která prese všechny zápovědi lákala k opětnému obnovení výroční památky, k oblíbené zábavě, děděné z pokolení do pokolení. Ani ve věku XV. obyčej nebyl vyhlazen.

V knize, kterou po česku upravil z latinského spisu Aubana Bohéma Jan Mirotický z Kroměříže a vydal v Olomouci pod názvem Jana Aubana Obyčeje, práva, řády a zvyklosti všech národů r. 1579. vylíčeno jest vynášení smrti mezi výročními obyčeji v zemi »frankolandské«. Mohlo by se mu vyčísti, že tu není zmínka o českém obyčeji. Tážeme-li se, zda mohl Mirotický, rodem z Mirotic v Jihočesku, znáti obyčej, vysvitne, že jistě obřad znal. Vždyť, překládaje z latinské knihy, klade za latinské slovo spisům* (hrách) lidový název český »puěálka«, 1. j. hrách upravovaný za starých časů za oblíbené jídlo postní lidové a podnes známá pochoutka, obvyklá zvláště na neděli smrtnou ua Moravě i v Čechách. Z toho je patrno, že obřad znal a že teda jeho zprávu můžeme pokládati za pozoruhodné svědectví také o českém obyčeji. Praví: »V prostředku postu ... v mé vlasti mládež z slámy obraz udělají, kterýž by k smrti (jakž ji malují) podobný byl; potom na kopí jej na-strčíce aneb zavěsíce, po okolních vesnicích křičíce, s ním se nosí. Od některých velmi přívětivě přijati bývají a mlékem, pučálkou a suchými hruškami (kteréž tehdáž obyčejně jídáme) souce nakrmeni, zase domuo se odsílají. Od jiných pak proto, že zlé věci (totiž smrti) zvěstovatelé sou, žádné přívětivosti nedostávají, ale braněmi, k tomu i posměchem od končil jejich bývají odháníni«.

Vo století XVI. vzniklo u nás mínění, že vynášení smrti jest obyčej polský, zanesený do zemí českých. Mínění to vine se pak jako nit zlatá pásmem výkladu jednotlivých letopiscův a kazatelův až do věku XIX. Pokud jsme četli, mohla býti Hájkova kronika zdrojem vykladatelům českým. Píše totiž Hájek k roku 965, čerpaje asi z letopisů polských: Když Mieska. syn Zemanislava, knížete polského. Doubravku, dceru knížete českého sobě zasnoubil, křest svatý a s ním i jméno Miečislava přijal, »tu slavné učiněno bylo hodování, lid pak obecný obojího pohlaví po malém čase, rozkázáním Miečislavovým, všecky modly dřevěné spálili