Abychom řeči ukrátili, jmenujeme stručně, že v týž rozum zaznamenávají zprávy o vynášení smrti v krajích československých Voigt, Anton. Anonym, Alter a jiní. Nového nic se nedozvídáme z uvozovaných narážek. Jimi je dosvědčeno, že obyčej stále se udržoval v lidovém podání. Pozornosti tu jen zasluhuje líčení Novotného ze začátku věku XIX. Dovolávaje se Beckovského, že v Polsku a v Slezsku slavena je vynášením smrti památka pokřestěnl Poláků, dodává: »Ta také památka zachovala se jak v Cechách, tak i v okolních zemích, někde v dražebnou, jinde v smrtelnou neděli; neboť děti udělajíce sobě slámou vycpaný obraz dosti škaredý, jej na dlouhé holi nosí, po domích s ním chodí, zpívajíce: »Smrt nesem z města, léto do města« a j. a od obyvatelů vejce, jablka, ořechy, peníze, i jiné dárečky dostávají; posledně běžíce s těmi obrazy za ves neb z města ven, je do vody házejí. V Boleslavsku podnes děti vesnické po domích s chvojky všelijak okrášlenými chodíce, zpívají: Již nesem smrt ze vsi, nové léto do vsi; vítej, léto líbezné, obilíčko zelené. Aneb: Smrt, smrt ze vsi, nedaleko do vsi; co nám 1a smrt přinese? Obilíčko zelené.«

Zmínky zasluhuje také, že H. Galaš na začátku XIX. století otiskuje píseň, patrně uměle složenou »Píseň pro chudé děvčata na smrtnou neděli«, kdež uvádí vynášení smrti podle tehdejší záliby v bájeslovných dohadech ve styk s bohem Radhoštěm. Rýmuje v ten rozum : »My chudobné děvčičky k vám páni a paničky s májem přicházíme: O tom, co jsme zvěděly z kronik o smrtné neděli, vám zkrátka povíme. Hodnéťjest to paměti, co vám my malé děti krátce zazpíváme: o Radhošti, jejž kra-jani naši ctili jsa pohané, tuto známost máme. Když se zima skončila a země se odila v nové zelenosti, tu se hody strojívaly, při nich všickni křepčívali s lítou veselostí. Staří i mladé dítky v rukoueh držíce kytky pod Radhoštěm stáli, pod májemi zpívávali a k modle tak přáli: Vítej k nám, vzácný hosti, jenž jaro s svou milostí, nám vedeš na louky, strojíš v zeleno zahrady, pak i naše vinohrady, pole, palouky. A když se ty radosti oné jarní slavnosti s kvasem skončívaly, tak smrť pod jménem Mařeny v spůsobu strašlivé ženy křepčíc nosívaly, a vhodě ji do vody, konec vzaly ty hody posvátné a hosti domů sobě vejskajíce přes města i přes vesnice chvátali s radostí. Bůh ten více potvoře podobný stál na hoře, anaž Radhošt sluje, k němuž z daleka Slovani putovali jsou pohani, jak Hájek zvěstuje. Tu pohanskou slepotu svatý Crha s Strahotou zde vykořenili, když sem do moravské říše přišli, a Pána Ježíše, víru v ni štípili, 0 těšme se krajani, žeť již nejsme pohani, ale Boží ovčičky Krista Pána, pějme vděčně, oslavujme ho srdečně svatými písničky!*

Umělá tato skladba Gallašova ujala se mezi lidem českým na Moravě. Překvapilo mě, když mi poslal p. Klement David, odborný učitel na Vsetíně, vypravování osmdesátileté stařenky Fr. Konečníkové ze Žal-kovic od Kroměříže, kteráž vedle popisu obřadů, jichž se za mlada účastnila, pověděla p. Davidovi píseň při obřadech na smrtnou neděli, kterážto píseň až na malé odchylky, přizpůsobené dialektické výslovnosti, doslovně shoduje se se skladbou Gallašovou. Stařenka vypravovala: Když děvčata