K církevním obřadňm, k svěcení ratolestí na památku slavného vjezdu Pána Ježíše do Jerusalema, druží se zábavy lidové vedle pověr o účinu svěcených ratolestí proti kouzlu, pohromě, vedle pověr o polykáni jebnédů, kočiček proti zimnici atd. Nazývají se ratolesti v různých krajích rozmanitě: »klokoče« (i v německých krajinách pošumavských »Klokotschen«). »kočičky«, »berany« (tak nazývá lid jehnědy), »košřata«, »ratoles1i« a pod. V jižních Cechách ustálil se název »berany« a proto také neděle květná nazývá se »beránková«. Proti malým košfátkům v jiných krajích jižní Cechy, hlavně Písecko, Táborsko a Budějovicko, zachovávají obyčej, svíjeti pruty, první květy jarní, ve vysoké svazky kolem dlouhé tyče. Bývá to v Písku

Obr. 13. Děvčata s »kyselem« na kvčtnou neděli v Bochoři na Moravě.

na př. pestré podívání, kdy některý »beran« dosahuje až přes první patro domů i výše. Podle zkušenosti a názorně zachytil tuto zábavu, přidruženou k církevním obřadům, Dr. Jan Zítek:

V době postní chodili jsme *) hoši ať sníh nesníh po stráních a lesích hledat lískové pruty, vlčí »lejtko«, střemchu, dubové listí, jedlovou »chůji«, »roupí« a »kočičky« na »berany« pro » beránkovou« čili kvělnou neděli. Ukládali jsme to do »lochu« (sklepu). Jíva se zandala buď do písku, který se stále vlhčil, nebo do vody, aby měla kočičky. V sobotu před beránkovou nedělí pletl se beran. Chloubou bylo míti velikého berana. Nesli ho malí hoši, pasáci i pacholci; dle jejich sily řídila se síla i velikost berana.