denec nesoucí líbati všem kříž a položí ho na prostřený stůl v »hrubé jizbě«. Průvod se rozejde. Kněží, mládenec a děvčata posedí chvíli, počastováni jsouce od hospodyně domácí. V přifařených obcích též se dává kříž líbati a položí na oltář v kapli na návsi. Večer vystrojí děvčata kříž věncem a hedbávnou rouškou, která se pod celý kříž podloží. Starostí obou děvčat jest hezký věnec a roušku zjednati. Voleny bývají obě i mládenec od místního faráře, v přifařených obcích od starosty. Šaty, ovšem nové, mívaly až do nedávná hanácké ; nyní však jenom některá má aspoň šátek na hlavě po hanácku vázaný. Na Hod velikonoční přinášejí se na hrubou kříže vystrojené v průvodu jako včera do kostela. Přespolním jde »panáček mladý« s hudbou jedněm po druhých naproti veda je do kostela. Hnojickému Pámbičkovi jdou oba duchovní až do statku naproti. Před oltářem odebere kněz Pámbičky, když s nimi nosiči byli obešli kolem oltáře a dává je pověsiti na stěnu blíže hlavního jol-táře. Tam visí do Nanebevstoupeuí Páně. Tehdy se bez obřadů odstrojí a schovají. Pokaždé, když se Pámbiček odevzdává a přijímá, uctivě se políbí a dává políbiti nesoucímu.

Lippert vykládaje o veselých obřadech pohřebních, o zpěvech a chechtotu, který byl od církve zapovídán, soudí, že nátlakem církevních zákazů byly projevy rozjařenosti, hodokvasy vypuzeny z vážných výkonů, z kostela, a že jen jednou v roce udržel se zbytek starých, tepaných bujností, že nevázaný, hlučný smích rozléhal se v kostele, totiž na velikonoce, tak zvaný »smích velikonoční* (risus paschalis). Tento »smích velikonoční* byl velice oblíben, až konečně mravokárci dokazovali jeho nepřístojnost a vyhladili jej z velikonočních zábav lidových. Byly o tomto obyčeji vydány samostatné studie, o jeho původu, vývoji, o jeho zbytečnosti.*)

Kazatelé totiž po vážné době postní a po smutném, zamlklém týdnu velikonočním snažili se pásmo svého výkladu s kazatelny osvěžiti, potěšiti a rozveseliti žertovnými rozprávkami a vtipy. Odtud vznikl »smích velikonoční*. Kazatel v Jáchymově Mathesius vzpomíná v kázáních o životě Lutherově, vysvětluje původ smíchu velikonočního ve smyslu již uvedeném, že prý za mlada slyšel na kázání velikonočním pohádku o potrestání dvou čertů, kteří chtěli svými nosy zastrčiti pekelné brány před přicházejícím Kristem. Nosy byly jim uraženy. Jiný kazatel prý vyzval